Odjet s kamarádem, partnerem, nebo sám?

Kolektiv je extrémně důležitej

Nejdřív se zeptám takhle. Víš, na co budeš z cest nejvíc ze všeho vzpomínat?? Nene, nejsou to navštívený místa. Ani to nejsou samotný zážitky. Hm, ano, jsou to především lidi, kteří tam tu jedinečnou atmosféru utvářeli. Ani z práce, ani z okolí, ani ze super nebo naopak hrůzostrašnýho ubytka nebudeš nikdy tak nadšenej, nebo nešťastnej, jako z lidí. A zvlášť v zahraničí, kde jsi novej a ze všeho vykulenej, tě můžou dostat do vážně zajímavých stavů. Pokud budeš mít štěstí a narazíš na super partu, máš v podstatě jistotu, že si to tam užiješ. I když to v těch dalších ohledech bude třeba lehce pokulhávat. Pak je tu ale ještě ta druhá možnost. Bohužel, někteří jedinci umí být dost zlí a negativní energie z nich úplně šlehá. To ti pak asi nebude moc do smíchu. Proto jsem přesvědčená, že fajn kolektiv, je pro tvou spokojenost v zahraničí, stejně jako kdekoliv jinde, naprosto nezbytnou esencí.

Když vezmeš kámoše

No jo, jenže lidi kolem sebe a ještě kdesi zahraničí asi nijak neovlivníš. Takovou superschopnost asi nikdo z nás nemá. Dobrou zprávou ale je, že se tomu dá pomoct. Pokud nechceš hrát ruletu o to, jestli tam budeš vrnět spokojeností, nebo na prášky, co takhle si super lidi zařídit? Co takhle si s sebou vzít někoho blízkýho a mít tam prostě jeden druhýho?

Třeba já vždycky mnohem radši cestovala s kámoškou. Někdy to šlo, někdy ne. Ale pokaždý, když to vyšlo, mi to neuvěřitelně ulehčilo start. Mohla jsem se s ní podělit o události a zvraty každýho dne, hodiny rozebírat vtipný i trapný pracovní situace a do noci klábosit o nových tvářích a povahách, který jsme tam spolu poznaly. Když jsem vyrazila s kámoškou, byla jsem prostě mnohem víc v pohodě. Cítila jsem se klidnější, spokojenější, ze všeho víc nadšenější, ale i nebojácnější. Užívala jsem si cestu od první minuty a nemusela tak čekat dlouhý dny nebo týdny, než ze mě ten počáteční strach a stres opadne. Ale nejlepší na tom všem asi bylo to, že i po návratu domů jsem mela v okolí někoho, kdo tam celou tu dobu se mnou byl. Kdo proto chápal mý vtípky, znal všechny ty lidi a s kým jsem si mohla zpátky doma nad skleničkou dobrýho vína kdykoliv na to všechno báááječný zavzpomínat.

Když vezmeš partnera

Samozřejmě můžeš mít cestovatelský touhy, sny a plány a zároveň být doma šťastně zadanej. Paráda, v tom případě byste mohli vyrazit spolu..? Abych řekla pravdu, nikdy jsem tenhle způsob cestování sama nezažila. A z toho důvodu nemůžu asi dostatečně chápat a rozumět tomu, co během svých cest partneři prožívají a řeší. 

Co si ale naopak umím celkem živě představit je, že speciálně u nich se může vynořit hromada problémů. Doteď měli každej svou práci a vídali se nanejvýš pár hodin denně po ní. Jenže teď spolu nejenomže bydlí, dost možná i pracují, ale navíc tráví téměř všechen svůj volnej čas! Uff. Nikoho na novým místě neznají, nemají tam zatím žádný kamarády, obvyklý povinnosti, ani koníčky. Takže nic z toho, čím pravděpodobně trávili značnou část svýho popracovního života doma. Ze dne na den jsou spolu "nucení" trávit drtivou většinu svýho času, a to může být sakra kritický. Na druhou stranu si ale myslím, že dobrej vztah může zkušenost ze zahraničí naopak posílit. Právě tam se podle mě totiž ukáže, jak moc pevnej a kvalitní doopravdy je...

Co když ale partneři řeší úplně jinou otázku? Jeden z nich touží odjet, něco si dokázat, cestovat, splnit si svůj velkej sen. Jenže ten druhej se na to netváří. Co když jeden z nich vůbec nikam jet nechce? Pak to vyřešit kompromisem a krátkodobou cestou? Rozejít se? Držet vztah na dálku? Nikam kvůli tomu nejet a snu se vzdát? Jak sám vidíš, tohle téma není zrovna jednoduchý. Ale bohužel ho řeší, řešila a vždycky řešit bude velká spousta cestovatelů. Ono je to samo o sobě dost obsáhlý téma a asi v něm nejde poradit. Tohle si prostě musí každej vyřešit sám. A rozhodnou se tak, jak to zkrátka cítí...

Když pojedeš sám

Možná ale s sebou brát nikoho nechceš. Uznávám, že i tady by se našlo hned několik dobrých důvodů, proč je občas lepší se na nikoho nevázat a být svým vlastním pánem. Můžeš mít o svým dobrodrůžu úplně jiný představy, než tví známí. Můžeš mít dost odlišnej způsob cestování. Můžeš v někom dalším vidět spíš brzdu, než výhodu společných zážitků. Tohle všechno já zcela a naprosto chápu. 

Pokud bys ale parťáka bral, jen máš o jízdě v zahraničí evidentně odlišný představy. Nikomu se zrovna nechce a místo plánů na cesty slyšíš jenom samý výmluvy. Všichni ti tvrdí, jak pojedou, ale jakmile se datum odjezdu přiblíží, do jednoho vycouvou. Zařiď se radši po svý vlastní ose. Pokud to totiž neuděláš, mohl bys nakonec zůstat sedět doma i ty sám. Což by byla mimochodem fakt škoda!

Protože víš, co hezkýho se stane, když vyrazíš na cestu sám? Třeba to, že máš větší potřebu hledat společnost. Chceš se co nejdřív začlenit do dění, jsi mnohem aktivnější, komunikativnější a snažíš se navazovat vztahy a řeč. Což je ze spousty důvodů samozřejmě výhoda! I proto jsi do zahraničí jel, nebo ne? Aby ses seznámil s lidma jiných národností. Aby ses zlepšoval v jazyce a aby jsi někoho novýho poznal. Je celkem přirozený a běžný, že když jsi sám, druzí se za tebou nebojí přijít. Snaží se tě vytáhnout ven, jsou víc přátelští a nápomocní. Zato když se pořád držíte zcuklí ve dvou, nebo dokonce i ve větší bandě lidí, ostatní se vás samozřejmě raději straní.

Společný zážitky kamarádství utuží

Na tomhle se asi shodneme. Se spřízněnými dušemi nás spojují hlavně předchozí zážitky. Kamarádství a důvěra se buduje postupně a ani jedno nejde nijak uspíšit. Proto si já osobně vážím mnohem víc kamarádů, kteří mě v minulosti nějak pomohli, nebo jsme spolu něco zvládli. 

A právě život a práce v zahraničí je tady krásným ukázkovým příkladem. Jsi v cizí zemi, jsi tam novej, nejistej, nervózní, vystreslej a prakticky nikoho tam neznáš. A sem tam tě proto přepadne nějaká ta krize nebo pocit samoty. Pak člověk, kterej je tam právě s tebou, s kým teď trávíš nejvíc času, a kterej tě vždycky podpoří a rozveselí, se rychle stává tvým dobrým kámošem. Kámošem číslo jedna.

A i když tam o těch nových tvářích ze začátku vůbec nic nevíš, postupně si k sobě tu cestičku najdete. Díky hromadě společně strávenýho času budeš mít už za pár týdnů pocit, že ty nový lidičky perfektně znáš. Možná snad ještě líp, jak svý nej kámoše tam doma. No tohle..?!

Parťáka pečlivě vybírej

Nicméně tu máme samozřejmě i tu druhou stranu mince. Mně osobně se to teda naštěstí nikdy nestalo (počkej, klepnu si teďka pro jistotu do stolu), ale mnozí další by asi mohli výživně povyprávět. Není překvapivý, ani bůhvíjak neobvyklý, že se cesty původně nerozlučný dvojky v zahraničí nadobro rozejdou. Pokud odjíždíš na delší dobu s někým, koho už znáš, může se stát, že jednoho dne přijde ponorka. Ani se nenaděješ a bude tam vegetit s váma. Doteď jsi kámoše vídal jen pár hodin po škole, nebo na večerních akcích. A najednou je vedle tebe nonstop. Budete spolu pracovat a nejspíš i bydlet na jednom pokoji. Jenže on tě už po týdnu může hned dvaceti věcma zaráz neskutečně vytáčet. Můžete si lézt šíleně na nervy a vzájemně se vyhýbat. Což může vaše kamarádství do budoucna dost poznamenat.

Proto bych se před cestou osobně hodně zamyslela, koho si to tam s sebou chci vzít. Kámoš může být vtipnej, a ty se z něj můžeš pokaždý nad pivkem smíchy potrhat. Ale vážně bys to chtěl poslouchat denně, několik měsíců v kuse? Není to třeba věčnej bordelář, že se občas nestačíš jeho freestylu v pokoji divit? Není to horká hlava, co nikde nemá stání a kvalitně tě zásobuje historkama, jak a kde se s kým chytil? Vážně si umíš představit, že by tě tenhle člověk tak dlouhou dobu bavil a zároveň nerozčiloval? Pokud si tím tak jistej nejseš a máš oprávněný pochybnosti, nech si to ještě projít hlavou. Ať se špatným výběrem nevrhneš po hlavě do problému a kamarádství si definitivně nezruinuješ...

Pomohl ti článek? Pokud ano, budu ráda za sdílení dalším tápajícím dobrodruhům:)