BIG BIG Love

Láska v zahraničí

Chci tu dneska probrat jedno velmi silný téma. Lásku. Lásku v zahraničí. Teď mi snad odpustí ti, kteří odjeli za dobrodružstvím se svou druhou polovičkou a s tou se i hezky vrátili zase zpátky. Ti, kteří přijeli láskou naprosto nepoznamenaní. A ti, který velká cesta sice ještě čeká, ale rozhodně nic takovýho neplánují. Tohle téma se jich proto nijak nedotýká.

Tahle kapitola je naopak o šťastlivcích, kteří v zahraničí lásku potkali. Kteří potřebovali velkou životní změnu a tu v týhle nečekaný podobě i dostali. Kteří odjeli single a chtěli si jen užít cestovatelský dobrodružství. Nebo kteří byli zklamaní láskou doma a potřebovali si delší cestou jen vyčistit hlavu. Tahle kapitola je zkrátka o těch, kteří lásku potkali právě na cestách.

Cizinci nám imponují

Ano, vím to. Protože i mně samotný se to stalo. Na novým místě jsem si hlavně ze začátku připadala tak nějak ztracená. Trochu jako Alenka v říši divů. Vykulená a nemotorná. Všechno se mi zdálo až moc komplikovaný, moc náročný, moc cizí. 

Pak jsem ale potkala místního kluka, kterej tam byl doma. Byl úžasně sebejistej, znal schovaný místečka, věděl první poslední o jejich historii, měl přehled, věděl co a jak tam funguje, nebo co dělat při problémech. Šíleně mi imponovalo, že mluví cizí řečí, všichni ho tam znají, na ulicích zdraví a evidentně i respektují. Že je tam prostě jako ryba ve vodě. Netuším, jak přesně se to semlelo, ale z minuty na minutu jsem měla hlavu zamotanou obyčejným a vcelku nezajímavým týpkem, kterýho bych si u nás stoprocentně ani nevšimla...! Ale tam... Tam jsem k němu jako nesmělá cizinka doopravdy vzhlížela.

A určitě nejsem jediná. Ale je to asi celkem přirozený. V cizině se daleko snadněji zamilujeme, tak to prostě je. Ale právě proto, že s tím mám i svou vlastní zkušenost, k tomu nemám všeobecně až tak nadšenej postoj. Zdá se mi totiž, že je to pobláznění dost často způsobený právě z těchhle důvodů. Z jakýhosi obdivu k cizinci, kterýmu to tam celý patří. Jenže po pobláznění přichází samozřemě taky vystřízlivění. Jenže bohužel ne pokaždý a ne včas. A o tom teď budu chvíli psát.

Láskou pobláznění se impulzivně vracejí 

Ne vždycky to skončí odjezdem zpět domů. Pouto k novýmu místu, kde zamilovanej strávil úžasný romantický časy, může být po návratu do reality ještě o to silnější. Hlavně ze začátku, než se ta rozbouřená hladina zase zklidní a ustálí. Zaláskovaní se pak chtějí do ciziny impulzivně vracet a nedomýšlí spoustu důležitých věcí. Jejich chování je zastřený momentálním obdivem k cizinci a budoucnost zpečetěna jednáním s horkou hlavou. Někdy tyhle vztahy prostě trvají dýl, než by asi měly. A pak se dějí smutný věci. 

Z původního letního skotační se stanou roky a komplet překopanej život. Rodiny jsou rozhodnutím svýho dítěte zdevastovaný a vidí ho jednou za rok o Vánocích. Potom jsou na zhroucení nejen příbuzní, ale ve finále právě i ti zamilovaní "šťastlivci".

Ono je to na začátku asi fakt vzrůšo. Kamarádi sledují závistihodný fotky na instagramu, dokonalej pár si užívá volnosti, samostatnosti, společnýho cestování a novýho životního stylu. Jenže to nestačí. Možná na pár měsíců jo, ale ne napořád. Být do někoho zamilovanej je pro celkově spokojenej život vážně dost málo. Jednou prostě přijde den, kdy si ve vztahu sundají růžový brýle a pak může přijít ta míň příjemná část.

Komfortní zóna se přesouvá za hranice

Protože on i život v zahraničí a nový místo jednou zevšední. Kromě toho je časem dožene taky kulturní rozdílnost, která se může stát tím největším problémem. Jenže oni tomu vztahu už tolik obětovali! Jejich komfortní zóna se neviditelně přesunula tam. A i když už v tom vztahu nejsou vlastně spokojení, bojí se opustit to, co už tak dobře znají. Ano, paradoxně se bojí vrátit zpátky domů! Z povzdálí už totiž nějakou tu dobu sledují, jak se jejich kamarádi a známí jeden po druhým usazují. Jak mají partnery, zakádají rodiny a budují si zázemí. A najednou si nejsou vůbec jistí, jestli by do tohohle roztočenýho kolotoče zvládli ještě naskočit. Jestli by zvládli začít od píky zase zpátky doma. Jestli by si tam vůbec ještě někoho našli. Mají pocit, že doma jim už zkrátka ujíždí vlak.  A že už asi nemají čas začínat zase odznovu. A dojdou k závěru, že už by asi měli zůstat tam, kde právě jsou. 

No a přesně tohle s člověkem udělá strach. A to je potom smutnej příběh. Myslím si a troufám si dokonce tvrdit, že takových tam venku není zrovna málo. Protože jen já sama pár takových "šťastných" ze svých cest dobře znám...

Krátká láska má zůstat krátkou láskou

Abych to tu uvedla na pravou míru. Proti lásce v zahraničí vůbec nic nemám. Naopak. Je to krásná zkušenost, ale má svý ale. Možná jsem jen jedna z mála, kdo si tohle myslí, ale krátká láska má podle mě zůstat krátkou láskou. Má to zůstat nostalgií a vzpomínkou na senzační časy a jednu etapu v cizině. Máme si z toho vzít to hezký a nechat to jít. Má to zůstat součástí příběhu z našich mladých let. Příběhu, kterej jednou budeme vyprávět svým dětem. Ano, každý z nás na to má samozřejmě svůj vlastní pohled a to je naprosto v pořádku. Takhle to ale po svých zkušenostech vidím já. 

Jsou ale i hezký výjimky

Ale nevnímám to takhle úplně vždycky. Naopak jsem přesvědčená, že po světě běhá i spousta spokojených a až do nebe šťastných párů. Třeba totiž doma žít ani nikdy nechtěli. Třeba byli naprosto v pohodě s přesunem do ciziny. Třeba se stěhovali čistě jen kvůli sobě a druhá polovička přišla časem jen jako krásnej bonus navíc. Třeba je život v zahraničí dlouhodobě lákal. Nebo třeba o život ani vztah doma neměli stejně nikdy zájem...

Potom tohle rozhodnutí i já dokážu samozřejmě pochopit. Fandím lidem, co se do sebe zamilují natolik, že prostě ví, že k sobě patří. A je jim jedno, jestli šlapou po trávě tady, nebo na druhý straně polokoule. A pokud jejich vztah není postavenej na iracionálních hodnotách. Pokud není ovlivněnej jen aktuálním stavem rozčarovaný mysli. Pokud si na sobě váží opravdu důležitých vlastností a nenechají se ošálit těma pomíjivýma. Pokud si dokážou reálně představit nástrahy života v zahraničí. A pokud si umí moc dobře spočítat, co tomu budou muset obětovat. Pak i já takovej vztah dokážu plně respektovat, podporovat a ctít...

I při lásce se musí přemýšlet

Ještě než do lásky v zahraničí naplno spadneš, zamysli se, co od toho vlastně očekáváš. A hlavně kam to směřuješ. Chceš se jen pobavit, užít si to, a zpestřit si těch pár měsíců? Chceš se vrátit zpátky domů, dokončit tu školu a nastoupit do vysněný práce? Chceš pokračovat v cestování a časem se posunout zase o státeček dál? Chceš v zahraničí už zůstat a proto tam lásku sám záměrně vyhledáváš? 

Pokud jsi volnomyšlenkář, co nemá doma stání, nebo jsi povaha přizpůsobivá a dobrodružná, která neřeší, kde a jak dlouho zůstane. Pak ti v lásce za hranicemi nejspíš vůbec nic nebrání. Jestliže máš ale doma velký plány, potřebuješ dokončit školu, máš našlápnuto na super kariéru, nebo ti tu vesměs nic nechybí, buď opatrnej. Láska je krásná věc, ale neobětuj jí všechno, co máš...

Pomohl ti článek? Pokud ano, budu ráda za sdílení dalším váhajícím dobrodruhům:)