Pracovní léto ve Španělsku, Menorca- část 3.

Na Menorce jsem si to potvrdila

A co je potvrzený?? To, že Menorka se prý stala nejlepším ostrovem světa! Aspoň teda toho mýho. Tak dobře, v oficiálních žebříčcích se Menorka neumístila. Ale mám podezření, že to je jen proto, že je tvoří lidi, co na tomhle ostrově nikdy sami nebyli..:)

Bylo tam tak nááádherně! Ani nemůžu slovama popsat, jak moc jsem si to tam užívala. Nikdy mi nebylo nikde tak krásně.

Baileys, led a uniforma

Jako housekeeper v luxusním dovolenkovým resortu na předraženým ostrově jsem se dostala občas k fajn věcem. Lidi odjížděli a přijížděli, ale každej tam něco nechal. Mimo lehátek na vodu, který zbyly snad ve všech odjezdových pokojích, jsme se taky s holkama vybavily třeba super kvalitními ručníky, dále pak víny, kosmetikou nebo například Baileys. U toho bych teď chvíli zůstala. Protože. Prostě. Mňam. Baileys jsme si hned o pauze odtáhly k nám do pokoje, jako ti křečci do jejich domečku. Na později...

Problém to ani v nejmenším nebyl. Bydlely jsme totiž v zaměstnaneckým domku přímo v práci. Totiž přímo v zahradách našeho hotelu. Ráno jsme byly v práci do minutky a během směny jsme chodily kolem našeho nejmíň stokrát. Polední pauzu jsem si tedy občas trošku protáhla ležkáním v posteli. To se samozřejmě nesmělo, takže pššt. 

Zpět k Baileys. To se mi krásně během dne chladilo v naší lednici a já už se nemohla dočkat padla. Hned jak jsem v práci skončila, běžela jsem za ním. Nalila jsem si ho do sklenice s pořádnou porcí ledu a ještě navlečená v uniformě si ho doma vychutnávala. Potom si člověk jen říká, jestli on se nemá na světě nejlíp, pak kdo teda..?

Počkat, na Menorce taky někdy prší?

Zažili jsme šok, všichni. Po skoro třech měsících paření slunce do zad tak, že jsme si kolikrát mysleli, že nám tam vypálí díru, se něco změnilo. Počasí. Ze dne na den. Ráno jsem otevřela dveře našeho apartmánu a jako vždycky chtěla seběhnout schody dolů, protože jsem byla "late". Nemohla jsem tomu uvěřit, ale ono bylo fakt škaredě. Lilo jako z konve a venku místo modra úplné šedo. 

Konečně jsem se v práci v poledne nesmažila jako v kotli! Bylo mi příjemně! To jsem vůbec neznala! Já osobně si proto déšť a zimu neskutečně užívala. Po pár diskuzích s hosty jsem ale zjistila, že oni na to mají zcela jiný názor. Chápu, náš hotel nebyl asi zrovna nejlevnější varianta, kde promrhat deštivý dny. Po práci jsme se jakožto řádní obyvatelé našeho domu všichni sešli v kuchyňce. A koukali na sebe. Kam půjdeme? Co budeme dělat? Nic nás nenapadalo. Byli jsme vyřízení. Brigádníci z druhýho domku se nám neozývali a tak jsme odhadli, že to špatný počasí šli jednoduše zaspat. Nebyl to vlastně vůbec špatný nápad. A konečně jsem se i já po dlouhé době zase pořádně vyspala.. 

Západ slunce na útesech

Každej druhej večer jsme se chystali na vyhlášenej západ slunce, jen dva kilometry od našeho hotelu. A pořád nám to jaksi nevycházelo. Doporučovali nám ho dokonce i hosté, kteří na Menorce byli dohromady snad pět dní. A my tady už...no...taková ostuda! Večer prostě jdeme! Nažhavíme foťáky a uděláme zase po dlouhý době spoustu parádních fotek! Po večeři jsem podle předchozí domluvy dorazila k Ondrovi na apartmán. Byla tam už i Pája. Navlečená snad ve svých nejlepších šatech. "No tak to nééé, to teda néé!" Přehodnotila jsem svoje oblečení a narychlo jsem si ještě běžela i já pro svoje nej šaty. Ondra měl potom za úkol sledovat čas, abysme západ slunce stihli. My s Pájou zase sledovaly samy sebe v zrcadle. Pořád dokola. 

Když jsme se blížili po cestičce na útesy, viděli jsme, že už se slunce svažuje nezadržitelně do moře. "Ježiš!" Stihli jsme to teda tak tak! Lidi už tam dávno stepovali. Ženský házely pózy a chlapi museli fotit. I Ondra musel. Mě s Pájou a slunce. Jen mě a slunce. Pak sebe, Páju, mě i slunce. Pak Pája Ondru a mě. Bez slunce. Protože už bylo fuč. Byl to opravdu nádhernej zážitek a úžasnej západ slunce. I proto jsme ho tam do odjezdu šli sledovat ještě dvakrát.

Čas na další party v přístavu

Léto ubíhalo jako splašený, až mi to přišlo líto. Ještě jsme proto chtěli vyrazit nejmíň na jednu pořádnou společnou párty. Do našeho oblíbenýho přístavu v Ciutadelle. Naprostý blázinec, chaos, hluk, ale pro bandu dvacítek ideální místo na povedený letní večer. Už jsme moc dobře věděli, jak to v přístavu chodí. A že není kam spěchat. První kluby se stejně otevírají až kolem dvanácté večer a zůstává se samozřejmě až do rána. Byla jsem nadšená z toho, že jsme se domluvili tentokrát skoro všichni. Nikdo nebyl po práci unavenej, nikdo se nevymlouval na ranní vstávání. Paráda!

Večer byl plnej příprav. Holky se malovaly, v koupelně narváno k prasknutní a dveře se netrhly. I my z vedlejšího klidnýho apartmánu jsme se projednou rádi přidali do toho chumlu. Popíjeli jsme, bavili se, smáli, všechno bylo naprosto v pořádku. Pak přišel čas jet. Museli jsme se ale rozdělit na víc skupin. Někdo jel autobusem, někdo autem, Ondra řídil. Schytal ale tu nejhorší sestavu, chudák. Naše spolubydlící Maďarka byla docela brepta a Ondra ji měl vézt autem. V jednom kuse si na něco stěžovala a komentovala okolí. Tak jsme mu jen popřáli, ať to přežije bez úhony. 

Pochybný hotelový servis

Do hodinky od vyražení z domu jsme se všichni v přístavu zase sešli. Jenže... Najednou nám přišlo, že nálada je jakási divná. Maďarky byly tak v "náladě", že jedna druhou málem neudržely na nohách a obě skoro spadly do vody v přístavu. Jéžiš. Další holky to prý taky s pitím po cestě asi trochu přehnaly a je jim teď špatně. Jéžiš. Další jsem viděla, jak si sedli u chodníku na patník a odmítali jít kamkoliv dovnitř, že jim je zle. Amatéři.

Naše párty se proměnila v úplně jinou party. Ondra chudák dostal příkazem, že holky chtějí vrátit domů. Už se neobjevil. Takže rozlučkovej večer pěknej propadák a klid na lůžku. Zato druhej den ráno bylo v práci živo a velký pozdvižení. Polovině personálu bylo šoufl a hotelový servis byl ten den opravdu velice pochybný.

Lady v růžovém...

Byly ale i akce, který se nám povedly. Jednou se mi akce dokonce tak povedla, že jsem úplně zapomněla hlídat čas. Měla jsem sice výhodu v tom, že brzo končím, ale proč? Protože jsem musela brzo ráno začínat... Áá jéé.

Měla jsem na sobě zrovna svoje oblíbený růžový šaty. Barva, která se nedá moc přehlídnout. Domů nás přivezl z přístavu nad ránem náš ředitel, přesně ve čtvrt na osm místního času. Jenže to už jsem měla být čtvrt hodiny v práci. Snažila jsem se nenápadně přes zahradu hotelu proplížit do našeho domečku, převlíct se do uniformy a valit do práce. Třeba si toho nikdo ani nevšimne. Jenže jsem bohužel jako naschvál potkala venku před domem svou španělskou kolegyni. Dala ruce v bok a zhluboka se nadechla. Neřekla nic. Stejně bych jí nerozuměla. Doma jsem se během minuty proměnila z rozzářené blondýny v růžovým na nevyspanou špinavou uklizečku, co zpytuje svoje svědomí až do konce směny..

Loučíme se a za rok znovu!

Čas na Menorce vypršel. Museli jsme se rozloučit. Loučení bylo velkolepý, jako vlastně celý léto. Ty čtyři měsíce v nás všech zanechaly tak silný pocity, že jsme to nemohli jen tak nechat jít. Přes zimu přišel nápad to celý ještě jednou zopakovat. Slovo dalo slovo a další léto jsme se tam vážně skoro všichni zase sešli:) 

Úžasný léto, na který nikdy nezapomenu

Kdykoliv si teď vzpomenu na léto ve Španělsku, rozzáří to můj den, pokaždý. I když nemám zrovna nejlepší náladu. Bláznivý i hezký vzpomínky se mi vybaví tak živě, že se prostě musím usmívat. Jsem přesvědčená, že je to to nejlepší, co pro sebe může mladej člověk udělat. Změna je vždycky dobrá. Všechno nový co uvidíme, uslyšíme nebo zažijeme nás nějak ovlivní. 

V zahraničí toho člověk uvidí a zažije tolik, že ho to prostě zákonitě musí v něčem změnit. Otevře mu to oči a uvidí pak svět trochu jinak. A hlavně i sám sebe. Navíc vzpomínky už mu nikdo nikdo nevezme. To je na tom to vůbec nejlepší. Už napořád je pak o hodně bohatší. Tam uvnitř. 

Zajímá tě, jakej byl můj tentokrát zimní job v Anglii? Můžeš se do něj hned pustit TADY.