Pracovní léto ve Španělsku, Menorca- část 2.

Proč bylo tohle léto nejlepší v mým životě?

Jako vysokoškolačka se spoustou energie a elánu jsem chtěla vydolovat ze svýho pracovního léta ve Španělsku co nejvíc. Kolikrát ještě budu moct strávit čtyři měsíce ve slunečným španělským resortu? Mít denně výhled na přístav a moře, procházet se v pracovní době po nádherných zahradách s palmama a většinu pracovního času trávit v krásných luxusních mezonetech? Během práce i po ní se potkávat s dalšíma patnácti stejně praštěnýma lidma, kteří si to, tak jako já, umí zpříjemnit? Jíst celý léto výborný hotelový jídla? Jezdit kdykoliv na spontánní výlety po panenským ostrově? Zažívat tu největší jízdu svýho života? 

Nejlepší zábava jsou opět noční koupačky

Horký letní večery s vychlazeným vínem na stolku před naším apartmánem nás přímo vybízely k vymýšlení nočního dobrodružství. Nejzábavnější nám přišlo noční koupání v bazénech. V našem ale ne, to jsme měli dovolený a to nás teda rozhodně ani trochu nelákalo. Chtělo to něco lepšího. A co je lepší než to naše? Přece to cizí! Než jsme se všichni vymotali z areálu hotelu, způsobilo to trochu rozruch. Museli jsme si občas honem honem pospíšit, aby podezření padlo na kohokoliv kromě nás. Za to léto se nám podařilo objevit docela slušný počet parádních bazénků. Skákali jsme do vody, plavali, ve vodě jsme si povídali a diskutovali o krásách tohoto léta. Pod nočním nebem a v dobré společnosti nových kamarádů. I když nám byla večer už zima, lákala nás jenom samotná představa zakázanýho ovoce. To chutná totiž úplně nejlíp, že. Párkrát na nás sice přišli noční hlídači jiných hotelů, ale pokaždé jsme utekli. Utíkali jsme, co nám ovíněný nohy dovolily.

Jak to vidím zpětně?

O pár let později se na to samozřejmě dívám kritičtěji a při té představě si instinktivně schovávám hlavu do rukou. Někdo by si mohl říct, že jsou to trapný "dobrodružství". A já s tím musím jen souhlasit. Ale tohle prostě patřilo k našemu věku a jsem za to neskutečně ráda! Vnímala jsem všechno tak pohodově díky té úžasné bezstarostnosti. Dokázala jsem si užívat obyčejný zážitky a udělala si z nich ty neobyčejný. Teď mi víc záleží na tom, co by si o mně lidi pomysleli.. Proto teď zpětně lituju hlavně toho, že mi to nevydrželo ještě o něco dýl.. 

I já byla občas unavená

Když už bylo tempo moc bláznivý a já spala několik dní po sobě jen pár hodin denně, únava se přirozeně dostavila i před mý dveře. To už jsem pak usínala skoro i za chůze v práci a musela jsem si sama dát STOP. Hned po práci jsem utíkala do postele a nevadilo mi, že přijdu o další skvělý den, možná o nějaký výlet a docela určitě i o výbornou večeři v hotelu. Přineslo to ale velký úspěch. Janča byla ráno jako vyměněná a snad by si šla i na pláž zaběhat. Dobila jsem baterky a byla zase připravená na další ze skvělých a bláznivých letních dnů. 

A když už nemohl nikdo, šli jsme večer jen tak odpočívat k našemu bazénu. Donesli jsme si ven notebook, deky, srazili lehátka a dívali se třeba na film. Byli jsme aspoň na vzduchu, místo toho přecpanýho pokoje. I to bylo vlastně nakonec fajn. Nemuseli jsme se tam přece úplně zničit..

Stav bez tíže (bez internetu se mi žilo mnohem líp) 

Přistihla jsem se, že doma až tak nežiju svůj vlastní přítomný život, ale zato v pohodě stíhám sledovat životy dalších lidí. Špatně. Moc špatně. 

A proto krása tohoto léta spočívala i v tomto. Pokud nebyl důvod nebo chuť, nepotřebovala jsem svůj počítač ani otevírat. Žila jsme si svůj vlastní prázdninový život a s ním jsem byla naprosto spokojená. Žádný sledování kamarádů na Facebooku, jestli se nemají náhodou líp nebo hůř a co dělají. Na tom mi vůbec nezáleželo. Já se měla skvěle. Nemusela jsem to nikomu dokazovat a ani jsem nepotřebovala sledovat, jakže se to mají teda ostatní. Doufala jsem, že se všichni mají moc fajn.

Když jsem ale přece jen chtěla prohodit pár slov s kamarádama doma, našla jsem si na to super způsob. Internet jsem záměrně na pokoji nechtěla. Šlo by to, ale proč? Takhle jsem to spojila pokaždý s nějakým dalším příjemným zážitkem. Třeba když jsem skončila v práci brzo a venku bylo ještě moc parno, schovala jsem se pod deštníky do nějakýho útulnýho přístavního baru. Objednala jsem si ledovou kávu a byla chvíli jen sama se sebou, se svým notebookem, facebookem a se svýma kamarádama. Jak jsem ji dopila, zavřela jsem i notebook, protáhla se a spokojeně zase odešla za dalšíma zážitkama. V přítomnosti. 

Napadení krabem

Večer byly bary a restaurace u našeho přístavu pěkně nacpaný. Byly i dny, kdy se nám v nich nechtělo mačkat a poslouchat řvoucí turisty. Potom tu byl náš další vynález. Objevili jsme bar, kde wifi dosahovala i přes úzkou ulici, až k vodě přístavu. Tam byla u vody malá zídka, kde jsme se mohli pohodlně opřít i s noťasem a mít klid i internet. Dokonalá kombinace. 

Jednou jsem tam na to místečko šla na internet sama. Jaksi v pololeže jsem tam zkroucená seděla, opřená o zídku, notebook na kolenách. Zrovna jsem si to diskutovala přes skype s kamoškou vzdálenou tisíc kiláků, když se vedle mě se objevil krab. Vylezl si v pohodě z vody za mnou, jakoby nic. Byl to ale už dospělý krab, pořádný, s ještě většíma klepetala. No fůůůůůj, bože! Moje nervy. Strašně jsem se lekla. Hned mě napadlo, že mě určitě chce štípnout do nohy. A jak jsem se instinktivně prudce zvedala, samozřejmě jsem zapomněla  na svůj notebook. Ten už chudák téměř letěl do vody, přímo mezi dvě lodě. Naštěstí jsem ho před jistou smrtí na poslední chvíli zachránila. No hrůůůza. Kolik sem těch krabů může ještě vylézt? Asi dost, Sbalená jsem byla docela rychle a pádila jsem si to raději do jednoho z těch uřvaných barů. Už mi to vlastně vůbec nevadilo. 

Výlet bez bot

Po práci nebylo často nic moc v plánu. To se řešilo za pochodu. Byl opět den, kdy bylo až moc hezky na to zůstat doma. S pár lidma, kdo už měl ten den padla, jsme proto vymysleli menší pěší výlet. Už od příjezdu jsme chtěli prozkoumat skalnatej cíp ostrova Menorka. Byl kousíček od našeho hotelu, takže žádný problém. Byly tam ty nejkouzelnější západy slunce. Celý pobřeží přitom barevně svítilo a kulatý slunko si při vší té parádě žuchlo rovnou do moře. Nádhera. O tom ale až v dalším článku. Tak přesně po této skalnaté cestě jsme se vydali. Ale ještě kousek dál, podél útesů. Tak jsme si šli, kochali se a nic nás nemohlo v ten nádhernej letní den rozházet. A najednou jsem si všimla ,že jdeme jenom čtyři. Nebylo nás víc? Aha, někde v dáli za náma jsem poznala Adélu. Šla jaksi podivně a pořád se zohýbá k nohám. Dali jsme jí ještě chvíli, aby nás doběhla, ale nevypadalo to, že by se za tu dobu pohla. Spíš to začalo vypadat, že si tam snad na těch skalách sedla. A teď se kolem ní ještě ke všemu začalo motat nějaký zvíře, asi pes. Museli jsme se jít podívat, co se to tam děje. 

Adel se rozbila jedna bota. Měla na nohách žabky, jééžiši... Tomu se vážně nešlo ani divit ani smát. Vyzkoušeli jsme teda nejdřív gumičku do vlasů, jestli botu provizorně nezpevní. Po pár metrech zase špatný. Nic jinýho jme u sebe neměli, takže jsme to otočili zpět a Adel musela jít bosá, nedá se nic dělat. Jenže ji ty ostrý kameny po chvíli řezaly do noh. No jasně, samozřejmě, že řežou do noh. Ale co teda teď s ní? 

Ondra přišel s řešením. Měl botasky i ponožky. Já teda podle jeho plánu měla půjčit Adel svoje boty. Ondra zase půjčí jeho boty mně. A sám půjde v ponožkách. Hm, gentleman. Dobře, to by asi šlo. Teď zase bolely nohy ze špičatých kamenů Ondry, aktuálně poskakujícího jen v ponožkách. Nějak jsme to domů takhle doklepali, ale na konci vycházky nikdo neměl náladu už na nic. Já vypadala jak pako v o čtyři čísla větších botaskách a mimo to, že mi to vůbec neladilo k sukni, se mi taky šlo pěkně blbě. Ondra byl samozřejmě taky naštvanej, jenom to nepřiznal. No a Adel se měla nejlíp. Měla moje boty, který jí dokonale pasovaly. Až jsem se zpětně dívala na naše fotky z toho dne, uvědomila jsem si jednu věc a musela nad tím nevěřícně kroutit hlavou. Proč já vlastně Adel dávala moje boty? Mohla jsem si je přece normálně nechat a Ondra by jen půjčil svoje boty Adel. Můj ty bože, my jsme tady paka myslím úplně všichni...

Jdeme na třetí nejlepší diskotéku v Evropě??? Dneska??

Jeden den jsme si jen tak leželi na pláži. Předtím jsme se plácali v moři na několika nafukovacích matračkách, kterýma jsme, jakožto zasloužené housekeeperky, zásobily celou zaměstnaneckou sekci. Spousta lidí na konci dovolený nechávala lehátka venku před apartmány. Já osobně měla díky tomu během léta počítám nejmíň deset matraček a ostatním se válelo před vchodem snad patnáct dalších. O ty teda nouze nebyla. Teď jsem ale trochu odbočila od té pláže...

No a po pláži občas chodili lidi, co něco prodávali, rozdávali, nebo co lákali turisty na večerní zábavu. To byl zrovna tento případ. Přišel k nám chlapík, jestli bychom nechtěli zadara jet do jedné z nejlepších diskoték v Evropě. Měl na rozdání jen pár pozvánek. No, to určitě. Za celou dobu, co jsme tam byli, jsme o ní neslyšeli. Kdyby byla tak super, věděli bychom to. Omyl! Večer nás přemohla zvědavost a vygooglili jsme si ji. V celé její nádheře. Cova d´en Xoroi. Diskotéka vytesaná přímo do strmýho útesu. Vnitřní tunelovou část propojovaly dva venkovní balkony. Odtama byl výhled na obří skálu a svítilny, co celou tu nádhernou stěnu osvětlovaly. Počkat, kolik že to normálně stojí? 

Byla to cesta přes půl ostrova. Druhý den se šlo do práce. To jsme ale praktikovali běžně, tato část večera byla teda v pořádku. Běžný vstup byl vážně dost mastný, ufff... Potom, co jsme tam vešli, jsme zjistili, že to lidem za ty peníze asi fakt stojí. Nejdřív jsme z prvního balkonu viděli tu obří skálu. Pak jsme prošli tunelem s dunícím parketem a blikajícíma disko světlama. Pak jsme prošli jsme kolem dlouhýho baru a nějaké zavřené odbočky, která vedla nejspíš dál do skály. A najednou jsme se vynořili zase venku, na tom druhým balkoně. A znova ta skála, ty světla co ji osvětlovaly, moře, co pod náma dunělo, hudba, co šla zevnitř skály. Waw... 

Já to říkám pořád...

A zase moje oblíbený...Nic z toho by se ale nikdy nestalo, kdybych se rozhodla to léto zůstat doma. Nezažila bych vůbec nic novýho a o zážitcích jako jsou tyhle bych si mohla leda nechat zdát ve svých snech. Proto, jeďte dokud můžete! A věřte mi, že nebudete moct pořád. Teď je teď a pokud můžete, tak to udělejte vážně, vážně, vážně právě TEĎ...