Pracovní léto ve Španělsku, Menorca- část 1.

Jak jsem si nevědomky zařídila největší jízdu svýho života?

Byla jsem právě ve druháku na vysoké. Za sebou 20 let života a mým aktuálním a nejdůležitějším tématem bylo vyřešit, co budu dělat o letních prázdninách. Na výšce je při troše štěstí i čtyřměsíční volno. Pokud tohle nepobízí k dobrodružství v zahraničí, tak už snad nic. Už jednou jsem to zažila. Celý léto u moře, v rozpáleným slunečným Řecku. Byla to brigáda v lepším turistickým hotelu, přímo u pláže, se spoustou skvělých míst k objevování. Nic lepšího jsem do tý doby ve svým životě nezažila. Minulý léto jsem se z různých důvodů rozhodla zůstat doma. Byla to obří, obrovská, vážně hodně velká chyba. Za celý prázdniny v Česku jsem neměla ani zdaleka tolik zážitků, jako za jeden jediný týden v Řecku. Opakovat stejnou chybu je bláznovství. Takže plán na tento rok byl jasný. 

Hledat práci na vlastní pěst až na místě? Určitě ne

Zapůsobila jsem svými letními historkami z Řecka na spolužačku Elišku a akce na sebe nenechala dlouho čekat. Byla nadšená! A já byla šťastná, že mám na léto takovou super parťačku a nepojedu v tom sama. K létu prostě patří slunce, moře, párty. Proto jsme se jednoznačně shodly na ideálním místě. Pojdeme do Španělska. Nevěděly jsme samozřejmě, co přijde a jaký to bude. Ale to bylo jedině dobře! Asi bych se předem zbláznila, kdybych už tehdy věděla, jak skvělý to léto doopravdy bude.

Párkrát už jsem slyšela, jak se někdo sebevědomě vydal hledat práci na vlastní pěst. A pak v tichosti, se sklopenou hlavou a o pár tisícovek lehčí, přijel zase zpátky. Tohle nebyl náš cíl. Nechtěly jsme týdny hledat práci, pak ještě normální ubytování a nakonec třeba pracovat stejně každá úplně jinde. Proto jsme jen odevzdaly přihlášky v agentuře v Brně a za pár týdnů jsme měly smlouvy s naším novým hotelem na stole. Roc Lago Park v Cala´N Bosch. Bude naše léto stejně tak dobrý, jako je tenhle hotel?

Vzlétame k oblakům

Miluju ten pocit, když v letištní hale hlásí mý letadlo. Dostavte se prosím ke Gate 33 do destinace Menorca. Předpokládaný přílet ve 14:40 místního času. Takhle nějak totiž začínají ty nejlepší prázdniny.

Máme nádhernej pokoj!

Cesta uběhla rychle. Na letišti v Mahonu nás vyzvedl transfer, kterej zajistil náš hotel. Za pár minut už jsme si s Elou brázdily vyprahlou ostrovní krajinou. Sezona se teprve pomalu rozbíhala, ale ve vzduchu už bylo cítit parný léto. 

Do hotelu jsme přijely za necelou hodinku. Žádný zdlouhavý představování se nekonalo. Za deset minut jsme si to už mířily do našeho pokoje, za hotelovým recepčním, s těma našima kolečkovýma kuframa. Tyjo, náš pokoj byl tak krásnej! To není možný, že budeme celou dobu bydlet tady..!? 

No, taky že to fakt možný nebylo. Hned při večeři v hotelu jsme se dozvěděly krutou pravdu. A to, že to je pěkně mastnej apartmán pro hosty. Můžeme tam zůstat jen prvních pár dní, protože hotel je zatím ještě poloprázdnej. Což se ale brzo změní. Aha, no bezva.. Co jsme dostaly, o to jsme taky hned přišly..  

Máme hroznej pokoj...!

O pár dní a pár příjezdů dalších brigádníků později, jsme byly nemilosrdně vyslány do zaměstnaneckých apartmánů. Ach jo, to byla trochu jiná liga. Luxus už se znovu nekonal, pochopitelně. I tentokrát to ale byla taková přechodná fáze. Zase prý bydlení jen na dalších pár dní. A pak teda co..? Bylo nás tam prostě tohle léto asi moc. 

Přijelo spolu s náma dalších nejmíň dvanáct Čechů a Slováků. Pak tam byly dvě holky z Maďarska, pár Italů, Bulharka, Holanďan a tak dále. Všichni jsme byli plus minus věkově stejně a všichni evidentně naladěni na podobnou vlnu. Nic teda nebránilo společným večerním sedánkům, zábavám v plážových barech, večerním diskuzím v našich dvou zaměstnaneckých apartmánech a tak dále a tak dále. Bože, to bylo tempo! A to byl teprve začátek. Všichni jsme se zatím pořád jen seznamovali.

Zápasím s vozíkem

A jak vypadal můj klasickej pracovní den? No, hned ráno jsme si s ženskýma chystaly naše hotelový vozíčky. Každá jsme se snažila nastřádat co nejvíc čistých prostěradel a ručníků. Protože pro všechny hotelový hosty každej den prostě nebylo. Konec iluzím, že. Potom jsme si pobraly přípravky, košťata a další nutnosti a vyrazily všechny se svými povozy jako o závod. Čím dřív to všechno stihneme, tím dřív můžeme domů. Skutečnost byla taková, že toho bylo tolik, že jsme to stihly dřív snad jednou za celý léto. Ale to bylo vedlejší. Ta vidina byl prostě náš nejsilnější hnací motor!

Já někdy schytala vozík, kterej samovolně zatáčel doprava. Při úklidu jsem se zdaleka nenadřela tak, jako při kočírování tohohle monstra. Pořád mi ujížděl z chodníku do trávy nebo do záhonů s kytkama. Takže jsem jen zuřila a bojovala s ním jako s tygrem. 

Práce s tlupou afričanek

Jenže moje práce měla ještě jednu drobnou nepatrnou charakteristiku. Nová šéfová toho léta byla černoška. A samozřejmě si pod svá křídla vzala výhradně svý kamarádky. Ani jsme se nenadály a na začátku sezony naproti nám s Elou stálo deset statných afričanek. Mně osobně by to bylo asi jedno, ale někdy se nad jejich chováním zarazil i velmi trpělivý a chápavý člověk. Takže já. Při ranním rozdělování čistých prostěradel a přípravků se byly ochotný v pohodě s ostatníma ženskýma doštěkat, řvát po sobě, strkat se, snad se u toho i porvat. No divočina. Takže se prostě muselo za každou cenu bojovat, jinak člověk neměl nic. Hned po ránu jsme se teda s Elou vždycky trochu rozvášnily a až během dne jsme se zase zklidnily do normálu. Uff..

Párty ride v přístavu

No a jak to mezi mladejma chodí.. No zkrátka.. Když jsme nepracovali, tak jsme pařili. A naše párty měly grády. To se s ničím tady v Česku nedá vůbec srovnat. V menorské Ciutadelle, historickým a nádherným městečku byl jeden přístav. Kromě smradu z nafty lodí a jachet zbohatlíků byl obehnanej vysokejma útesama. Kolem dokola celýho přístavu byly restaurace a bary. Ty nejlepší a nejdražší měly i horní patra, kde byly nádherný terasy a posezení vytesaný do skal. Celá ta podívaná byla ještě večer krásně osvětlená. Něco takovýho jsem ještě neviděla. Pojďme se ale vrátit zpátky do přízemí. Tam byly všechny ty kluby, diskotéky, hudební bary a všechno, na co si člověk vzpomněl. Vstup byl všude zadarmo a mohli jsme si chodit kamkoliv a kdykoliv se nám zachtělo. Všude hráli skvěle a v celým přístavu byla uvolněná letní atmosféra. Když už se někam jelo, jeli jsme všichni. Takže patnáct lidí nastoupilo po svých večerních šichtách do autobusu a mířilo do vyhlášené Ciutadelly. 

V každým baru nám doslova strkali pod nos uvítací "chupito" zadarmo. Byl to menorský gin s citronovou šťávou a rozmixovaným ledem. Bááájo. Docela rychle jsme zjistili, že dávají tyhle výborný panáky i víckrát, ale jen k narozeninám. Několikrát jsem proto měla za to léto narozeniny (jednou doopravdy), ale nikoho to tam evidentně vůbec netrápilo. Španělé byli naopak rádi, že tam jsme a bavíme se. Byli veselí, užívali si svou práci a klidně nám dál nalívali chupita zadarmo. 

V Česku jen ledová sprcha

Jednou, po návratu domů, jsem ze zvědavosti vyzkoušela něco podobnýho v brněnským baru. Dneska mám narozky, usmála jsem na obsluhu při objednávání drinku. "No a co..? Za 70,-!!" Sklenička u mě přistála se švihnutím na stůl. 

To jen tak pro zajímavost. Rozdíl mezi náladou a přístupem ve Španělsku a u nás. A pak se mi nikdo nemůže divit, že jsem si za celý čtyři měsíce ve Špáňu na Česko raději ani nevzpomněla..:)

Oslava narozenin, kterou by si přál každý

Pro bláznivou recepční, bláznivá oslava. Měli jsme tam jednu holčinu, se kterou se jen tak někdo nemůže srovnávat. Adél byla neuvěřitelný číslo. Dokázala během své směny ve stoje usnout (dlouhodobý nedostatek spánku, předpokládám), byla odchycena v přístavu městkou policií za podivný způsob paření, nebo si šla večer jen tak zaplavat do moře a nikdo o ní dvě hodiny nevěděl, dokud se zase nevynořila na opačné straně dlouhé pláže. Jen pro přiblížení charakteru jménem Adel. Její oslavu narozenin jsme proto nemohli v žádným případě podcenit. Ta musela prostě stát za to. 

Koupili jsme v obchůdku u našeho hotelu různý svíčky, papírový talířky, hrníčky a k tomu dvě velký ohnivý louče. Kuchař dostal za úkol připravit potají narozeninovej dort. Další lidi dostali za úkol přinýst co nejvíc dek, nějaký stolky, kelímky, pití, jídlo.. Zkrátka všichni přiložili ruku k dílu. Adel jako recepční končívala nejpozději ze všech, což se nám výjimečně hodilo. Přivedli jsme ji po práci na pláž a tam už na ni čekalo tolik lidí, že bych to snad ani nespočítala. Usmívali se tam na nás postavičky z celýho našeho hotelu i různí místní, který jsme znali třeba z restaurací nebo stánků z okolí. Překvapili jsme ji cestičkou ze svíček i zapálenýma loučema, mezi kterýma byl už zabořenej stoleček s dortem. Všichni jsme jí popřáli a pak samozřejmě do noci oslavovali, koupali se, tancovali a skvěle se bavili. Museli jsme ji přece odměnit za to, že nám tam celou dobu dělala pozdvižení a docela kvalitní zábavu:)

Následky společnýho bydlení

Stěhovaly jsme se s Elou na Menorce hodněkrát. Aspoň jsme to měly zajímavý, že. Nakonec mi ale spadl obří kámen ze srdce, když jsme nemusely zůstat v apartmánu s většinou dalších brigádníků. Sice tam bylo centrum veškerý zábavy, ale na druhou stranu se tam v podstatě nedalo žít. Holky měly každá tolik věcí a kosmetiky, že se v koupelně nedalo pohnout. Stejně tak v obýváku byly stoly i všechny křesla zakládaný tak, že například stůl nebyl některý dny ani vidět. Smradlavý pracovní boty byly taky vesměs všude. Venku, za dveřma, přede dveřma, v obýváku, u postelí. Kuchyně od začátku až do konce zaskládaná použitým a extrémně špinavým nádobím. Jednoduše řečeno bezstarostný letní život měl za chvíli viditelný následky. 

Naštěstí nás dvě nakonec poslali bydlet do klidnější části hotelu. Budova našeho novýho apartmánu sloužila dřív asi k něčemu jinýmu. Teď tam ale bylo udělaný ubytko pro zaměstnance. Dva pokoje, malá společenská místnost a rovnou dvě koupelny. Paráda. Ale hlavně ten nebeskej klid! 

Máme respekt ze spolubydlící

S náma na novým pokoji byly dvě holky, Maďarky. Už jsme se samozřejmě moc dobře znaly z práce, takže jsme si  na sebe nemusely nijak zvlášť zvykat. Jedna byla naprosto nekonfliktní pohodářka a druhá takovej malej obávanej generál. Po nějakém tom pátku společnýho bydlení jsme byly už tak dokonale vycvičený, že jsme si netroufly jakkoliv rušit právě tuhle spolubydlící. 

Jednou jsme takhle seděly s holkama z Česka u nás ve společné místnosti, s velmi veselou náladou. Snažily jsme se být úplně potichu, holky totiž už spaly. Asi hodinu jsme proto dusily smích a vtipný zážitky toho dne si téměř šeptaly. Najednou se rozlítly dveře, osvítilo nás světlo a přirozeně jsme se všechny děsně lekly. Tak teď dostaneme sprda, že je budíme..! Ale kupodivu se nic z toho nestalo. Maďarky vyšly z pokoje perfektně nalíčený, načesaný i oblečený. Vyvalily se ven jako velká voda, vesele mávaly a že prý jedou někam do města. Ony totiž jaksi vůbec nespaly, celou dobu se za dveřma v pokoji zřejmě chystaly ven. Tak to je dobrý, dneska nás teda hezky převezly.

Tohle léto má grády

Jak tak dny a týdny plynuly, naprosto jsem se sžila s novým prostředím. Byl to prostě můj novej domov. Ale tak úžasnej slunnej domov! Na Menorce mi bylo krásně. Co by vlastně člověk mohl ještě víc mít? Každej den trávit s bandou skvělých mladých lidí, užívat si slunce, bazénů, moře, písčitých pláží, drinků, výletů, objevování, zábavy i dobrýho jídla. 

Nikdy bych ale nic takovýho nezažila, kdybych se rozhodla zůstat i tohle léto doma. Jela bych sice někam na dovolenou, ale na jak dlouho? Bylo to taky fajn, ale rozhodně ne ...TAKOVÝ... Fandím lidem, kteří se nebojí a jdou do toho. I když neví, co je tam čeká. Může to být nejlepší období života, může to být noční můra. Tak to prostě je, záleží na co natrefíme. Pokud ale člověk ještě nemá závazky a může si dovolit zvednout kotvy na delší dobu, ať to rozhodně udělá! Studenti nebudeme napořád. Takových jedinečných příležitostí v životě moc není. Možná jedna, dvě, tři, čtyři...? A doma už to stejně znáte, tak pojeďte taky něco zažít!

Pokračovat ve čtení o Menorce můžeš TADY.