Pracovní léto v Řecku, Rhodos- část 3.

Léto v Řecku..

Když si vzpomenu, co všechno jsem stihla za ty tři měsíce vidět a kde všude jsem stihla být, nechápu to. Vážně to nechápu. Pracovala jsem tam vůbec? Vážně celých šest dní v týdnu s jediním volným dnem? 

Vloupačky do bazénů

Teď se trochu za tohle stydím, ale stejně o tom napíšu. Co je největší zábava pro potrhlý puberťáky, co jsou ještě k tomu na dostatečně dlouhou dobu z dosahu rodičů? Jóó, přesně tak, je to vymýšlení leváren. K pracovnímu létu u moře to prostě patří. No a nám se během léta zalíbily bazénky. Koupání v moři je fajn, ale věčně být od písku, od soli, péct se ve čtyřiceti stupních na přímým slunku jako na rožni, to už i mně někdy lezlo krkem. Chtěla jsem se koupat ve vyhřátým bazénku, lehnout si s drinkem na lehátko, koupat se v klidu, hlavně bez vln a taky neřešit každodenní umývání vlasů od soli. Což mi už začalo moje na blond obarvený vlasy dost ničit. Jenže bazén se zdál být jaksi nedostatkovým zbožím. Nedalo se k němu jen tak jednoduše dostat, pokud jsme nebyli hoteloví hosté z rezidence. Takže jsme začali přemýšlet a vymýšlet..

Ať jsme vymýšleli cokoliv, vycházelo nám to pokaždé stejně. Musíme se tam prostě vkrást. Koupili jsme si večer v nejbližší mini sámošce víno a vyrazili jsme za nočním dobrodrůžem. A byl to, pro mě, jeden z nejlepších večerů. Takový posvátný klídek, pohoda s drinkem, naložení v teploučkým bazénku, všude jinak tma a svítící hvězdy nad náma. Podněcovalo to v nás úvahy o životě a diskuze o hlubších tématech. Pak se ale pohodička rozplynula, přesně ve chvíli, kdy nás nachytal jeden Řek. My se pak už jen omlouvali a pelášili z bazénku rovnou do svých postelí.

Bambusový ráj

Tento konkrétní výlet je pro mě doteď velkou záhadou. Jeden místní, se kterým se nějak během léta potkala ségra, nás pozval na výlet po ostrově. Jedno odpoledne vzal auto, svý dva dost vtipný psy, ségru, mě a další dvě holky z hotelu a vyrazili jsme. Záhada tohoto výletu je pro mě v tom, že vůbec nevím, kam jsme to vlastně jeli. Nějak jsem se zapomněla zeptat a i když bych to teď mohla samozřejmě zpětně zjistit, nechce se mi. Doteď nevím, do které části ostrova jsme jeli a kde jsem to tehdy byla. 

Ale to místo bylo prostě... naprosto úchvatný..! Bylo to, dá se říct, uprostřed ničeho. Jeden místní starší Řek tam měl pro turisty bambusový překvápko. Když jsme tam přijeli, měl zrovna ve vodě naložený petky s pitím. Prý mu má za hodinku přijet na prohlídku celý autobus. Skrz celé místo protíkala krásně modrá voda, která byla zhruba po kotníky, někde po kolena. Ve vodě byly po celé délce zabořený dřevěný židličky a všude kolem byl jakýsi "tunel" z bambusů. Když jsme si na jedny z těch židliček s holkama sedly, okamžitě nás začaly okusovat malý rybky. No já si připadala jako v říši divů a celý to místo jsem prostě nějak nechápala. I proto si to nechávám jako takovou svou malou záhadu a nebudu zjišťovat, kde jsem to tehdy byla a jaký opravdový účel to tam vlastně mělo...

Po párty přišla odměna

Nemusím už asi psát o našich párty. Spíš napíšu, co po takové párty u pracovního léta následuje. Vzhledem k faktu, že se pracovalo šest dní v týdnu, muselo se počítat s tím, že se druhý den půjde do práce. Na den volna, který měli všichni úplně v jiný den, se prostě nečekalo. Dalším faktem je, že nám bylo teprve osmnáct a třeba já ještě nedokázala odhadnout, jak mě alkohol druhý den může ovlivnit. Takže se stávalo to, co bylo naprosto jasné. Bylo mi špatně. Ale strašně špatně. Ráno, když už jsem vstala, to bylo chvíli dobrý. Ale kolem poledne přišla krize a já byla tak neuvěřitelně unavená, nevyspaná, vyřízená z práce a s takovou kocovinou, že se to jenom těžko popisuje.
Kiki, moje řecká kolegyně a parťačka už byla zvyklá, že asi tak jednou za čtrnáct dní je to se mnou prostě blbý. Ten den jsem se spíš zajímavým způsobem jaksi plahočila, než pracovala a samozřejmě ona musela udělat práce o to víc. To mě pokaždé samozřejmě strašně štvalo, ale nedokázala jsem tomu předejít. 

Jednou, když už se na mě Kiki nemohla dívat, jak se v tom horku trápím, přišla s nápadem. My dvě měly totiž to léto přidělený na úklid nejlepší pokoje. V zadní části hotelovýho komplexu. A tyhle pokoje měly jako jediný svý vlastní bazénky. No a Kiki mě prostě bez diskuze nařídila, ať se jdu naložit do jednoho z těch bazénů. Byl to pokoj, odkud zrovna ten den lidi odjeli, takže byl prázdný. Bože jak já jsem Kiki v tu chvíli milovala... Byla to fakt skvělá parťačka. Jsem si jistá, že jiná Řekyně by mě naopak schválně hnala ten den o to víc. Jelikož jsem si toho byla vědomá a neskutečně za to vděčná, chodila jsem Kiki naoplátku pomáhat ve dny svýho volna. Fair enough:)

Tsambika beach a kruhy

Kousek od našeho hotelu ve Stegně byla suprová pláž. Pro mě rozhodně nejlepší z celýho ostrova. Tsambika beach. Další z našich místních známých, údržbář bazénů v našem hotelu, nám všem nabídl, že nás vezme jedno odpoledne na tuto pláž. Autobusama se v podstatě nedalo nikam dostat a všichni místní to samozřejmě moc dobře věděli. Proto nás sem tam někdo takhle občas pozval a my byli za takový pozvání šťastní jako blechy. 

Pláž byla dlouhá, s krásným pískem, azurovým mořem, počasí bylo výstavní, co víc si přát. Ještě víc super byl ale fakt, že náš řecký kámoš nám zadáčo domluvil i jízdu na vodních kruzích. Stáneček na pláži nabízející vodní atrakce totiž patřil jeho kamarádovi. Přísahám, že tak moc jsem se hodně dlouho nezasmála. Loď nás táhla na kruzích za špagát hned tři. Jela docela rychle a díky přejíždění vln se děla jedna věc. Všem nám naprosto nekontrolovatelně bubnovaly nohy o naše nafukovací kruhy. Nešlo s tím nic dělat. Bubnující nohy nešlo zastavit ani uklidnit. Mně to přišlo tak vtipný, že jsem celou dobu nedělala nic jinýho, než že se strašně smála. Při zatáčení lodi vždycky jedna z nás odletěla i s kruhem po provaze kilometr daleko, protože její kruh ty dvě odstřelily na stranu. V další zatáčce jsme zase odmrštily pryč jinou z nás. U toho nám pořád mlátily ty nohy jak o závod a já se na břeh vrátila totálně vyřechtaná. Tohle bylo fakt hodně dobrý.

Rozlučka a spaní na pláži

A protože nic netrvá věčně a dobrý věci utíkají o to rychleji, pomalu se léto blížilo ke konci. Já z toho byla úplně nešťastná a strašně moc se mi nechtělo zpět domů. Představa podzimu, školy, povinností a konec samostatnýho bydlení bez rodičů, mě nenechávala vůbec chladnou. Zkoušela jsem se ve škole i domluvit na pozdějším nástupu, ale marně. Smůla. Musela jsem jet domů podle původního plánu. Taky mě štvalo, že tam někteří ještě pár týdnů zůstávají a já o to přijdu.

Nicméně můj odjezd byla další dobrá příležitost, proč něco zorganizovat. Míša mi pomohla s nákupem jídla, pití, i s celou přípravou. Počkalo se, až většina lidí večer v hotelu skončí a jako už mockrát předtím jsme zamířili rovnou na pláž. Na pláži byly totiž pohodlný lehátka, který se sice přes den pronajímaly turistům, ale večer to nikdo neřešil. Posedali jsme si kolem dokola, hodnotili naše léto, vykládali si znovu ty nejlepší zážitky a užívali si ještě pořád teplé letní řecké noci. Později, když už se tak nějak všichni rozcházeli domů, mně došlo, že jsem vlastně za celý léto nespala ani jednou na pláži. Nikdy předtím jsem pod širákem u moře nepřespala a teď je poslední šance tohoto léta to zkusit. S Míšou jsme teda ještě rychle zaběhly k ní na apartmán a zeptaly se kluků, kteří si spacáky z domu přivezli, jestli nám je půjčí. Půjčili. A bylo to skvělý zakončení jednoduše skvělýho léta u moře.. 

Jedu domů a brečím

Další den ráno Míša pelášila z pláže rovnou do práce a já si šla pomalu zabalit věci. Ještě než mě měl vyzvednout odvoz na letiště, jsem zašla samozřejmě naposledy do hotelu. Fotila jsem si všechny místa, na kterých jsem strávila tolik času, jak v práci tak ve svým volnu. Taky jsem si fotila všechny lidi, zaměstnance, co míň nebo víc k mému obrazu života v hotelu prostě patřili. Znova jsem se rozloučila se všema brigádníka z Česka, se kterýma jsem strávila přirozeně nejvíc času a taky měla nejvíc společných zážitků. Slíbili jsme si, že se budeme dál vídat, ale všichni ví, že to tak ve většině případů není. I slza ukápla, protože Janča už musela zpět domů..

Zážitky a pocity z tohoto léta byly tak pozitivní, že to silně ovlivnilo i mou budoucnost. Uvědomila jsem si, že odjet pracovat do ciziny, aspoň na chvíli, má smysl a člověk tam zažije tisíckrát víc zážitků než doma. A to si vážně myslím, bez přehánění. Je to skvělý období v životě mladýho člověka a minimálně vám to dá zkušenost a zážitky na celý život. Dejte tomu šanci a zkuste si to taky!