Pracovní léto v Řecku- část 1.

Jak vlastně začala má vášeň k práci v zahraničí?

Seděla jsem o přestávce ve třídě. Na roční pomaturitní jazykovce, kam jsem si přišla zdokonalovat svou angličtinu. Ve třídě se pokaždé řešila spousta věcí a tentokrát tam zaznělo něco o pracovním létu u moře. Neslyšela jsem tehdy snad ani začátek ani konec debaty, ale ta samotná představa mě tak nadchla, že jsem od té doby nemyslela na nic jinýho. Začala jsem se ptát, zajímat, zjišťovat... O pár dní později jsem už odesílala svou přihlášku na praxi v Řecku. Společně s kamoškou Jančou jsme si vybraly jednu menší a velmi příjemnou česko- řeckou agenturu. No a takhle nějak to u mě všechno vlastně začalo...

Očekávám jen to nejlepší

Umístění nám přišlo z agentury do pár týdnů. Pojedeme do čtyřhvězdičkovýho hotelu na ostrově Rhodos, yes! Červen se nezadržitelně blížil a já se ho absolutně nemohla dočkat. Bylo to fakt šílený období a já byla napnutá jako struna. Strašně jsem se na léto těšila, ale přitom jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Nic podobnýho jsem nikdy předtím nezažila. Na pochybnosti ani špatný myšlenky u mě nezbýval prostor ani čas. Já se prostě jen těšila a čekala to nejlepší. Jóóó, kdybych tehdy věděla.. Že to bude ještě o dost lepší! 

Dítě odjíždí a doma se šílí

Doma probíhalo velké loučení...Dítě jede samo do ciziny, na celý tři měsíce. No tohle. Babičky šílely, naši šíleli. Všechno bylo zkrátka přesně tak, jak má být. Připadalo mi, že snad musím odjíždět na několik dlouhých let. Po nevyhnutelných domácích ceremoniích a spoustě mávání jsme s Jančou vyrazily na brněnský letiště. 

Kufry nadutý zbytečnostma, letenky pečlivě připravený, instrukce od agentury vytisknutý. Ještěže je brněnský letiště tak malý a v podstatě se tam nedá nikde moc ztratit, i když by snad někdo chtěl. Pro dvě vyvalený osmnáctky a jejich první let, zcela ideální.  

První let, první sólo bydlení a žádní rodiče 

Přesně si pamatuju ten okamžik, kdy letadlo po dlouhým popojíždění po dráze nahodilo všechny svý motory. Takový rachot jsem teda nečekala. Letadlo pak začalo uhánět po dráze až se nakonec odlepilo od země. Už zase jsem mohla být na chvíli z něčeho vyvalená. Náš první let jsme si s Jančou naplno užívaly a celý tři hodiny byly nalepený na okýnku. Hned po vystoupení z letadla mě přepadl šíleně horký a dusný vzduch. Waw, jsme v Řecku. Oficiálně pro mě léto začalo právě v tenhle slavnostní moment. V letištní hale nás už čekala slečna z naší agentury. Potom, co jsme se vzájemně všechny tři představily, nás posadila do minibusu. který nás dovezl přímo až před náš nový domov. Hotel Porto Angeli.. Vypadal už na první pohled naprosto úžasně!..

I na recepci za nás všechno slečna z agentury pohotově vyřídila a do půl hodinky jsme už držely klíče od našeho pokoje. Hned jsme popadly ty naše stokilový kufry a valily jsme si nový pokojík omrknout. Bydlení jsme měly teda vážně luxusní, až jsem z toho byla opět vyvalená. Byl to samostatný dvoupatrový domeček. Pro upevnění řecké atmosféry jak jinak než bílo- modrý. Byly jsme ubytovaný v druhým patře, s krásnou koupelnou, prostorným světlým pokojem a velkou terasou s výhledem na moře a hory. No můj ty bože.. A nejlepší na tom všem byl pocit, že si teď můžeme dělat celý léto co chceme a kdy chceme. A to všechno bez dohledu a dozoru rodičů. Ouu yeeeeeeeees!!!!

Volno hned první dva dny? Pro začátek dobrý

Na vedení hotelu jsem si nemohla už od začátku ani trošku stěžovat. Hned první skvělá zpráva byla, že máme nástup do práce až třetí den. To znamenalo, že jsme měly celý dva krásný dny na poznávání místa, kde budeme příštích pár měsíců bydlet. Taky čas na prošmejdění nejbližšího okolí, na koupání v moři, na poznání nových lidí a vůbec na zvyknutí si na nové místo. To bylo vážně bááječný. 

Krutý život housekeepera

Zato první den v práci už nebyl tak veselý. Já i Janča jsme měly dělat housekeeping, což je úklid pokojů pro hosty. Vyfasovaly jsme (ne) slušivé uniformy a každá jsme byla přiřazená k jiné paní Řekyni, která nám měla všechno ukázat. Hotel byl stylu bungalovů a mezonetů v zahradách hotelu. Všude milion cestiček, domečků pro hosty, v areálu několik bazénů, restaurace, hudební bar, divadelní atrium a tak dále. Slušný.

A já hned první den zjistila, že takový úklid přes pravé poledne, ve čtyřiceti stupních, kdy všechno musí být rychle, jelikož noví hosté už na svůj pokoj nedočkavě čekají, je fakt makačka. Asi to není práce pro každýho. Janča taky přišla hned první den na oběd, který jsme měly v suterénu hotelu, pěkně zdrblá. Zeptala se na změnu a naštěstí ji hned další den v pohodě přesunuli do restaurace. Mně práce houseekepera taky přišla fyzicky náročná, ale na druhou stranu jsem v ní viděla i jasný výhody. Končit každý den ve tři a pak si jet na výlet nebo se jen tak jít válet k moři? Večery volný? Ostatní měli totiž den rozdělený na dvě směny, s volným odpolednem. Večer se pak museli znovu navlíct do uniformy a mazat zpátky do práce. Já ale měla docela jasno v tom, co je pro mě lepší.

Hodnotím situaci i ostatní brigádníky

My s Jančou přijely v červnu mezi prvníma. Několik málo českých brigádníků už v našem hotelu v tu dobu bylo a s těma jsme se taky hned seznámily. Jaká radost, že nás tam bylo víc! O pár dní později jsme všichni, už jako staří mazáci, vítali na recepci další vyvalené nováčky. Další pak měli přijet ještě o pár dní později. Stejně tak jako má sestra, kterou jsem nakonec na poslední chvíli na Řecko ukecala. Jak jsem to tak zběžně a postupně pozorovala, měla jsem pocit, že nás čeká velice kvalitní léto. A zas tak daleko od pravdy jsem v tu chvíli nebyla. 

Samozřejmě jako všude se i tady v dalekém Řecku našel někdo, s kým jsem si úplně nesedla. Žádné konflikty, ani osobní dramata se ale nekonala. Jen jsme spolu zkrátka netrávili čas mimo práci. "Fair enough". Převážná většina brigádníků byly holky z hotelovky z Prahy. Kluci k nám přijeli ze začátku jen dva. Ale i tak to stačilo na to, aby tam těma svýma naprosto neuvěřitelnýma (někdy i dost hloupýma) výmyslama zabavili deset ženských. Někdy se nedalo dělat nic jinýho, než se prostě jen z plných plic smát.

Bydlíme si každej ve svým

Nebydleli jsme, naštěstí, všichni na jedné hromadě, což by mě asi časem začalo trochu štvát. Naopak jsme byli rozházení podél celé pláže v menším letovisku, kde byl samozřejmě i náš hotel. Já s Jančou bydlela od hotelu nejdál, asi patnáct minut chůze podél pobřeží. Ale komu by to vadilo, když to bylo ubytování ze všech nejlepší, že. Další bydleli asi v polovině cesty, ve dvou přízemních nájemním domečcích. Tam měli dohromady i společnou venkovní terasu, která se stala okamžitě útočištěm nás všech. No a zbytek lidí z hotelu, převážně animátoři z dalších zemí, měli zase svůj dům o kus dál. Všichni jsme si tam tak v poklidu žili, v takové správné řecké letní pohodičce. Fakt a skutečnost, že venku všude narážíte na svý známý z hotelu, se kterýma pak můžete jednoduše i ve svým volnu vymýšlet spoustu věcí, jsem si vážně užívala. 

A máme tu první nešvar..

Protože jsme holky šikovný, na něco jsme přišly. Na něco hodně užitečnýho. A to hlavně v případě, že vám je osmnáct, ještě nemáte řidičák a nechtěj se vám utrácet peníze za dopravu po ostrově. Přišly jsme totiž brzo na to, že stopování je v Řecku naprosto bezpečný. Prakticky všichni jsou silně věřící a neublížili by ani mouše. U nás v Česku by mě to ani nenapadlo, ale tam jsem se cítila naprosto a stoprocentně bezpečně. K tomu si přidejte fakt, že do naší přímořské vesničky autobus zajel tak dvakrát denně, fakt, že nás od prvního civilizovanýho města dělil obří kopec a fakt, že jsme prostě neměly moc jiných možností. Tahle kombinace z nás zcela nelítostně udělala frekventované stopařky. 

První stopařský zážitek, stopujeme u blázince

Naprosto přesně si pamatuju hned dva stopařský zážitky. První byl, když jsme s holkama, Barčou a Míšou, jely na jeden ze spousty spontánních výletů po ostrově. Celý odpoledne bylo parádní, ale protože už se setmělo, pomalu jsme se chtěly vracet zpátky domů. Pořád se nám ale jaksi nedařilo na silnici nikoho stopnout. Pořád dokola jsme to zkoušely, ale už nám to začalo být samotným dost divný. Zároveň jsme u toho pomalu popocházely po cestě dál, kolem takovýho dlouhýho vysokýho plotu. A pořád nic. Barča si pak něčeho všimla. "Holky, tam za tím plotem je v zahradě odhozený nějaký vozíčkářský křeslo. Vypadá to teda dost děsivě". Po chvíli jsme si začaly všímat dalších divných pohozených věcí v zahradě za plotem. Jakmile jsme popošly ještě o kousek dál, zjistily jsme, proč nám nikdo za celou dobu nechtěl zastavit. Stály a stopovaly jsem totiž u psychiatrické léčebny. Anglický nápis na vratech plotu mluvil jasně. Až když jsme popošly ještě o kus dál a byly zase v "normálním" prostředí, zastavilo nám, jako normálně, hned první auto, Možná nějaká řecká pověrčivost..?

Druhý stopařský zážitek, s igelitkou plnou jogurtů

Druhý zážitek byl pro změnu s Jančou. Po práci jsme si udělaly hezký odpoledne. Vyjely jsme si nahoru do města. Tam jsme si v taverně pochutnaly na řeckým gyrosu, koupily jsme si nějaký nový hadříky a ještě se stavily do potravin pro nedostatkové zboží, což byly  v našem případě obyčejný jogurty. V plánu bylo pak ten šílený kopec ozdravnou procházkou sejít dolů. No ale nějak jsme nedomyslely, že půjdeme zpět ověšený těžkýma taškama. A najednou se nám už procházet zas tak moc nechtělo. Takže jsme přistoupily k našemu klasickému postupu. 

Místo normálního auta nám tentokrát zastavili dva řidiči. Respektive kamarádi na dvou motorkách. No dobře, žádný problém. Každá jsme teda vylezla na jednu motorku. Narvaný tašky s jogurtama jsem měla zavěšený na obou rukách, ruce daleko od sebe, aby se náhodou igelitky do té motorky nějak nezamotaly. No to musel být výborný pohled. Během cesty jsem měla fakt radost, když si kluci chtěli za jízdy povídat a jeli pak chytře vedle sebe. O to větší radost jsem měla, když nás seshora dojel ještě jeden jejich kamoš. To už jsme totiž pak jeli vedle sebe na motorkách tři.. No cestu jsme s Jančou přežily a nakonec jsem se nad tím pohledem nás všech na silnici i pobavila. 

Na pláži frajeřím jízdou na koni

V hotelu pracovala spousta místních lidí a díky tomu jsme poznali i tu druhou tvář Řecka. Tu míň nablýskanou, tu chudčí, obyčejnější, reálnější, pro mě krásnější. To jsem ale trochu odbočila. Chci tím říct, že díky lidem v hotelu jsme se seznámili taky se spoustou dalších zajímavých lidí z okolí. Mimo jiné s pánem, co měl domek v horách, hned nad naším hotelem. Kolem pozemku měl samé hory, olivový stromy, krásný výhled na moře i na skály a jednoho koně k tomu. No a ten kůň byl náš magnet. 

Občas toho koně chodil v podvečer "venčit" na promenádu a sem tam taky vykoupat do moře. Byla to boží podívaná! Sedíte na ulici v nějaké té útulné taverničce, s drinkem v ruce a najednou se před tím vaším barem objeví hlava koně. Protože je přece právě na své večerní procházce. Ale ta lepší část je, že nám toho koně úplně v pohodě občas půjčoval. Na svůj dávný dětský sen, o projížďce na koni po pláži u moře, jsem už dávno zapomněla. A ani se nenaděju a jeden letní podvečer si ten dávnej sen plním. Lidi z barů i kolemjdoucí z ulice na mě koukají. A já na ně koukám úplně stejně, jenže seshora koňskýho hřbetu. 

Čas na párty je kdykoliv po 24:00 hodině

Zábava k létu u moře prostě patří a jinak to nebylo ani v našem případě. Naše párty měly vůbec zajímavý start i konec. Ale nejzajímavější byly ty dny potom. Pracovalo se šest dní v týdnu a každý jsme měli volný den úplně jindy. Co se dalo dělat. Asi jedině neřešit, kdy kdo má další den volno a jet, kdy se nám zrovna chce. To ale znamenalo pozdní návraty domů, málo spánku a dost nekvalitní pracovní výkony další den. Ale dobrý bylo to, že jsme si kvůli tomu hlavu vůůůbec nelámali. 

Většina takových párty výletů po ostrově začínala až po půlnoci. Čekalo se na barmany, kteří končili pozdě. Například já, uklizečka, co byla na nohách už od sedmi od rána, jsem byla totálně vyřízená. Při čekání na posledního mohykána jsem kolikrát i regulérně usnula. Pak jsem se probudila, upravila si líčení a mohlo se razit do víru města. To byly nejspíš vzácný chvíle, kdy měli obyvatelé naší vesnice od hotelových brigádníků klídek. Nad ránem jsme se ale zase jako velká voda všichni přihnali. Dosyta se na pár desítek minut vyspali a utíkali si užít teror spánkového deficitu v dalším šíleně horkým letním dnu.

Další zážitky z mýho prvního léta u moře si můžete přečíst hned v dalším článku..