Delegátka Janča v USA, Los Angeles- část 2.

Co jsem za tři týdny zjistila o Američanech?

Musím se přiznat, že prvotní šok z jiný kultury byl teda slušný. Nejsem přece v žádný orientální, africký nebo asijský zemi. Přesto jsem rozdíl pocítila. Značný. V čem jsou teda Američani jiní? Možná i trochu zvláštní? A co všechno může delegátka dětí v LA zažít?

Pravidlo první: Do not die! Neumírejte!

První den ráno jsem toho zažila na můj vkus možná až moc. S dětma jsme se ráno sešli před naší ubytovací budovou a zamířili jsme společně na snídani. Absolutně jsem nevěděla, kudy v areálu do jídelny jít, protože nikdo ze školy mi ještě nic neukázal. Neztratila jsem ale tvář a vedla skupinu směle kolem kampusu. Předpokládala jsem, že jídelna by mohla tím směrem být. Po neúspěšným kolečku a vynoření se opět na stejným místě jsem se přiznala a holčina, která tam byla už vloni, nás z bludnýho kruhu zachránila.

Po snídani jsem potřebovala zjistit... jak bych to řekla.. no úplně všechno. Stále jsem nevěděla vůbec nic a dotazy od dětí se mi už pěkně hromadily. Po všech budovách jsem sháněla kompetentní osobu, která mi odpoví. Marně. Jen si mě staffáci přehazovali a nikdo vlastně nic nevěděl. Potom, jako zázrakem, se ke mně dostala informace, že je dnes odpoledne informační schůzka. Krása, jsme zachráněni. Na schůzce jsme se dozvěděli spoustu důležitých věcí. A taky tu úplně nejdůležitější, kterou si ale jen málokdo uvědomí. A to, abysme za žádnou cenu po dobu příštích tří týdnů neumírali! To bylo pravidlo číslo jedna. A já za něj byla fakt ráda. To je podle mě fakt důležitý bod, palec nahoru!

Tolik skvělýho jídla! Asi se tu zblázním...

Už během prvních pár dní jsem si na nový režim v pohodě zvykla. V univerzitním kampusu, kde jsme bydleli, chodili na jídla do menzy i trávili volný čas, zároveň probíhala i výuka angličtiny ve třídách. Vše pěkně na jednom místě. 

Mimochodem to jídlo bylo jedním slovem fantastický! Obrovský výběr, milion táců a plechů, Byla jsem ztracená. Nevěděla jsem, kam se dívat prvně a co z toho si vybrat. Stravování formou all inclusive jsem nikdy nechtěla zažít, protože se znám. Za prvé bych se totiž strašně přejídala (což se tady i potvrdilo), za druhé bych plácala jedno přes druhý (což se taky potvrdilo) a nedokázala bych se rozhodnout co jíst (opět potvrzeno). Takže to  muselo dopadnout přesně tak, jak to dopadlo. Na talíři jsem měla směsici sladkýho, slanýho, předkrmů, několika hlavních jídel, salátů.. no prostě všeho. Velmi kvalitní práce.

Večer se k mé smůle otevírala i druhá restaurace, asijská. To všechno jenom "zhoršilo". Byl tam další dlouhý bufet plný výbornýho jídla i zákusků. A já se na těch večeřích pokaždý málem regulérně zbláznila. Hlavně ze začátku. Později už jsem se naštěstí dokázala ovládat a najedla jsem se normálně. V tomhle byly děcka upřímně daleko rozumnější než já...

Pak přišlo setkání s ředitelem Thorem

Jeden den jsem už nutně potřebovala najít velitele celýho letního kampusu a zeptat se ho tou dobou už na velice dlouhý seznam dalších dotazů od dětí. Po zkušenostech už jsem věděla, že to tady nebude až tak jednoduchý, takže jsem si na to vyhradila dost času. Přesně čtyři hodiny. Doba, kdy byly děti ve třídách na hodinách angličtiny.

Nakonec jsem ho našla. Jmenoval se Thor a šel z něj opravdu respekt. Byl dokonalý! Dlouhý zrzavý vlasy v culíku, vousy, několik tetování a postavou pořádně statný chlapík. Od tý doby měl ode mě tajný krycí název Viking. Tvářil se vážně a přísně, ale kdo ho trochu znal věděl, že při troše neškodný manipulaci dosáhne nakonec vždycky svýho. Byl to přece jen úplně normální a klasický chlap..

Akce "večerní budíček"

Thor byl i přes jeho atypický vzhled naprosto typický Američan. A proto jsem si s ním při řešení každodenních problémů užila spoustu zábavy (krušných chvil).

Mezi ty nejlepší patřila akce večerní budíček. Večer jsem měla telefonát, že mám přijít i se čtyřma mýma holkama HNED do jeho kanceláře. Musíme vyřešit přesuny v bydlení. Holky se první den totiž samy podle domluvy popřeházely na pokojích a vyvstal problém s jejich automatickýma kartama. Ty byly nastavený na přesný jméno a pokoj. Chápala jsem, že to musíme vyřešit, ale v 10 večer? Holky se přestěhovaly hned první den a teď už to byl skoro týden. Nepočká to ještě do zítra? Ne. Rozkaz zněl jasně. Musela jsem teda pro holky zaběhnout do pokojů, vzbudit je a ještě ten večer nás všech pět  s omluvou napochodovalo k velitelovi na kobereček.

Zážitek z americké nemocnice

Na další krušný chvilky jsem ani nemusela moc dlouho čekat. Ten můj jediný kluk si ve škole udělal něco s rukou a museli jsme s tím na pohotovost. Na pohotovosti se seběhlo několik po sobě jdoucích chvil, kdy jsem myslela, že už to nedám. Řekněme, že jsem si zažívala takový malý zoufalství. To, že jsme čekali na ošetření čtyři hodiny, bylo to nejmenší. Potom byl zase problém s pojišťovnou. Nikdo z pojišťovny nevěděl americký fakturační údaje. Na ty český nás v USA prý neošetři. Jedině, že bychom si ošetření zaplatili v hotovosti přímo na místě a pak úhradu řešili s pojišťovnou zpětně. Takový řešení se mi nelíbilo. Byla to pálka, tolik peněz jsme u sebe stejně ani jeden neměli a kdo nám zaručí, že to pojišťovna pak proplatí? 

Zavolat taxi je nepřekonatelný problém

Potom, co se mi nakonec po pěti hodinách v nemocnici a deseti telefonátech s pojišťovnou všechno podařilo vyřídit, jsme chtěli domů. Volala jsem Thorovi, aby nám objednal taxi zpátky do školy. Nedovolala jsem se. Blbý bylo, že jsem neměla v mobilu internet, abych si číslo na taxi sama našla a objednala. Takže jsem psala SMS a volala dalším zaměstnancům školy. Vůbec ale nechápali, co po nich vlastně chci. I když si myslím, že jsem situaci a co to po nich chci, popsala několikrát docela srozumitelně a jasně.

Když už jsme čekali před pohotovostí půl hodiny a ani po x sms a telefonátech se školou nás nikdo nechápal a taxi nikde, jsem začala mít nervy nadranc. Naštěstí mi pak zavolal sám Thor (díky bohu) a že naše taxi už poslal a za chvíli tam bude. Čekali jsme deset minut, dvacet, půl hodiny, hodinu. Co to má zase jako být? Podezírali jsme pak už každý auto na parkovišti. A najednou se zčista jasna objevilo auto, kde seděl Thor a další zaměstnanci školy. To je vtip? Nakonec nás teda povezou oni? Ne, Prý jedou jinam, ale přijeli se podívat a dohlídnout na to, že naše taxi dorazilo a veze nás zpět. A fakt že jo. Počkali až do tý doby, než náš taxikář přijel. Tento celý den mi hlava vážně nebrala. Zjistila jsem totiž, jak těžká je domluva s američany, obecně.. 

Delegátka Janča v akci

Když jsem zrovna neřešila další jiný zdravotní problémy dětí, řešila jsem zdravotní problémy svoje. Hned druhý den jsem venku stoupla na střep. Měla jsem letní otevřený boty, takže ideální podmínky na to, aby se něco takovýho stalo. S sebou jsem měla kromě nich už jen botasky. V těch letních jsem pak nemohla moc chodit, protože mě v nich bolela rozřízlá pata. No a v botaskách jsem zase nemohla chodit proto, protože mi v tom šíleným vedru dělaly puchýře. Dokonalý.

Mezitím jsem samozřejmě řešila i další věci. Jako například nevyhovující level angličtiny několika dětí. Potom jejich přesuny do jiných tříd. Nebo změny ubytování. Nebo moc silnou či slabou klimatizaci na pokojích. Nebo změnu v programu výletů. Nebo ztracenou kartu od pokoje. Nebo.... Takže většinu svýho volnýho času jsem lítala po areálu kampusu jako fretka a snažila se všechno co nejdřív vyřešit. Mluvila jsem se všema možnýma pracovníkama školy a zjišťovala, kdo má zrovna tu konkrétní záležitosti ve své kompetenci. A že to někdy nebylo vůbec snadný!

Mají se Američani vážně tak dobře?

Za tu krátkou dobu jsem si všimla pár věcí. A opět mě to utvrdilo v přesvědčení, že můžeme být rádi za zemi, kde žijeme. Jedna z nejhrůznějších věcí je placená zdravotní péče. Kdyby jen placená. Změním to na výstižnější "nedostupná". Pokud by se něco stalo a vy byli odsouzeni na pravidelnou lékařskou péči, jste v USA vyřízení. Můžete třeba prodat dům, nebo si najít druhou práci na plný úvazek. Jinak to nedáte. Logicky ale, pokud jste nemocní, nemůžete dost dobře pracovat. A už vůbec ne pracovat ve dvou zaměstnáních najednou. Potom už vám často nezbyde nic jinýho než prodat co máte a jít bydlet do dodávky nebo rovnou na ulici. Tak, jako desítky lidí, který jsme potkali. Nejvíc lidí bez domova polehávalo v parku u slavné pláže v Santa Monice. 

Další věcí je placené školství. Rodiče našetří a odevzdají svý celoživotní úspory školám. A pokud rodiče nenašetří, mladí se musí zadlužit sami. Pak splácí vysoký studentský půjčky ještě dlouhý roky. Kdyby tomu aspoň odpovídala kvalita vzdělání... Po konverzaci s pár Američany o fungování jejich školství a úrovně učiva o tom už ale nejsem tak moc přesvědčená. 

Nebo třeba mateřská šest týdnů a pak zpátky do práce? Pokud se vám to nelíbí, máte smůlu. Rodiče tráví většinu času v práci a o jejich vlastní děti se starají cizí holky, au pair. Tak to prostě je. Nezdá se to i vám šílený? Já osobně ráda poznám jinou zemi, ale ještě o to raději se pak vracím zase zpátky domů... A vím proč..

Úžasný Los Angeles

Zpět do města andělů... Další dny už se samy srovnaly a byly o poznání klidnější. Nic hroznýho se nedělo a konečně jsem si i já mohla užívat krásy LA. Škola nás brala skoro každý den na úžasný výlety. Mně osobně se nejvíc líbilo na Griffitově observatoři, odkud byl  úžasný výhled na notoricky známý nápis Hollywood. Joo, Hollywood Hills, babe! Taky jsme rozhodně nemohli chybět v Disneylandu ani ve studiích Universal Hollywood. Tam pro mě byla atrakce Harryho Pottera zážitkem na celý život. 

Viděli jsme taky China Town v centru města, mrakodrapy v Downtownu, Disney Hall, Pacific aquarium a jeho okolí s úžasným parkem a majákem. Taky jsme se zastavili na Mexické Olvera Street, v Grammy muzeu nebo na Rodeo Drive, kde nakupovala Pretty Woman. Udělali jsme si večerní okukovací procházku po Beverly Hills, čtvrti plné luxusních domů celebrit. Taky jsme brouzdali po hvězdách se jmény celebrit na Walk of Fame, dokud nás nohy nebolely. Prošli jsme si slavný Sunset Boulevard, Hollywood Boulevard i uměleckou Malrose street. Tam bylo umění opravdu doslova na každým domě. Vždycky v sobotu jsme vyráželi na ty nejlepší pláže v okolí, například na Santa Monica Beach, na Venice Beach nebo na Malibu Beach, domov těch největších Hollywoodských celebrit.

Měli jsme za pár týdnů tolik zážitků, že se to nedá všechno ani sepsat! O ty nejlepší se s váma podělím v dalším článku o LA.