Delegátka Janča v USA, Los Angeles- část 1.

Delegátka Janča na cestě do městě andělů

Práce v zahraničí nemusí být jen taková, jak si ji nejspíš představuje většina lidí. Nemusí to být jen práce v hotelech, na farmách, v restauracích, hlídání dětí, animátor nebo něco podobnýho. Může to klidně být i práce, na kterou Váš vyšlou z té vaší. A to je přesně teď  tento můj případ..

USA? Ano, ano, ano, rozhodně anoo!

Jako Koordinátorce zahraničních pobytů mi v práci na stole přistála opět nabídka. Delegát jazykového pobytu pro děti. Takže kam to bude toto léto? Opět Anglie? Kdyby to šlo, tak raději ne. Tam už jsem byla loni. Další možností byla Malta, jenže vyloženě k moři se mi zrovna moc nechtělo. Měla jsem už totiž na červen naplánovanou svou dovolenou u moře, ve slunným Španělsku. Takže už nám zbývá jen USA. Jó, tak to bych rozhodně brala! USA, můj velký americký sen. 

Volba padla na Los Angeles v Californii. Město, který je nesplněným snem spousty američanů. Město s nekonečnýma řadama palem, domov filmovýho průmyslu i nejslavnějších celebrit. Hollywood Hills, Disneyland, Universal Studios, Walk of fame, Malibu Beach, Santa Monika i Venice Beach. Nádhera. Nakonec jsem v práci dostala zelenou a od té doby jsem se nemohla července dočkat! Dny jsem netrpělivě odpočítávala a těšila se na ty úžasný tři týdny za velkou louží.

Deset dětí?? To zvládnu levou zadní..

Přípravy na cestu vrcholily a já začala být opět nervozní. Měla jsem mít na starost tři týdny deset dětí. Musela jsem je dopravit do USA a zase zpět. Ve Státech jsem nikdy předtím sama nebyla a nevěděla jsem, jak to bude probíhat na imigrační kontrole. Zvládnu to? Neztratí se mi po cestě někdo? Co když někdo z nich ztratí pas? Onemocní? Nedorazí na letiště včas? Úředníci někoho nepustí, co potom? 

Měla jsem úplně stejný obavy jako před rokem, když jsem řešila svůj odjezd do UK. Loni to ale byla "jen" Anglie. Byla blíž, na kratší dobu a cesta mnohem jednodušší. Uklidňoval mě ale fakt, že tentokrát budu mít s sebou jen deset dětí, namísto patnácti. Což je přece jen známkou toho, že bude o něco míň starostí. Konkrétně přesně o pět míň.

Kvalitní delegátský vybavení je základ

Byla jsem opět důkladně vybavena delegátkou složkou s dokumenty, informacemi o jazykové škole, letenkami pro celou skupinu, cestovními pojištěními, vízy, informacemi o transferu, lékárničkou, služebním telefonem, SIM kartou a redukcí do zásuvky. Doma jsem se zabalila tentokrát (konečně) s rozumem a nalehko. Nacpala jsem do kufru jen pár hader, kosmetiku a hlavně spooooustu dalších volně prodejných léků. To pro případy nouze celé skupiny. Mimochodem paní lékárnice se na mě dívala hodně divně, když jsem přišla s celým seznamem. Ptala se mě, jestli tohle všechno vážně potřebuju a já že jo, ale jen pro případ nouze. Doteď si určitě láme hlavu nad tím, proč si toho proboha jeden člověk nakupoval "pro případ nouze" tolik, hehe. Rozloučila jsem se jako vždy s celou naší širokou rodinou (povinná část všech mých cest) a vyrazila vstříc novýmu americkýmu dobrodružství. 

Hlavně prosím žádný zpoždění, rodičové

Na letišti v Praze jsme se začali prvního července dopoledne všichni pomalu scházet. Nejdřív dorazili první vzorní rodiče a postupně přicházeli další a další. Naštěstí letos přijeli všichni včas. Za to vám vážně moc moc moc moc děkuju! Ušetřila jsem si hned na začátku nějaký ten stresík. Někteří rodičové ještě pro jistotu počkali, než se u přepážek odbavíme, ale protože všechno proběhlo v klidu a v pohodě, mohli jsme pokračovat k bezpečnostní kontrole.. Zvláštní, všechno proběhlo na můj vkus až moc hladce..

Museli jsme být na letišti né dvě, ale už tři hodiny před odletem. Na všechno jsme díky tomu měli moře času, ideálka. Měla jsem ve skupině tentokrát devět slečen a jen jednoho kluka. Nóó, ten si tu Ameriku teda užije. Měla jsem tam holčinu, která už v LA byla i vloni, báječný! Domluva byla, že mi ze začátku se vším pomůže a poradí. Co víc jsem si mohla vlastně přát?

Vymrzlý letadlo nad Grónskem, (ne)žádaný zážitek

Cesta byla...šíleně dlouháá..! S přestupem v Londýně. Už v Londýně jsem toho měla plný kecky. Představa, že nás čeká ještě čtyřhodinový čekání na letišti, dalších jedenáct hodin letu a ještě přesun na univerzitu, mě teda nenechávala vůbec chladnou. Jedna věc ale byla super. Letadlo z Londýna do LA byl nový úžasný dvoupatrový luxusní boeing. Krásná práce. Jídlo nám letušky nosily každý tři hodiny. O zábavu se při dlouhý cestě mohly postarat obrazovky před náma. Obrazovku jsem teda za celou dobu nepoužila, jelikož jsem únavou upadala hned po jídle do hlubokýho spánku. Respektive přece jen jednu věc jsme s dětma zvládli za tu dobu zjistit. A to, že si můžeme vybrat jakýkoliv sedadlo v letadle a napsat tomu šťastlivcovi textovku. Zpráva mu pak vyskočí na obrazovce, heh. Bavilo mě to přesně minutu. Jedna testovací zpráva odeslána a pak jsem šla zase spát. 

Co už ale super nebylo byl fakt, že v letadle byla strašná zima. Ale fakt strašná kosa! Chtěli od nás mít asi pokoj, tak nám to hezky osolili. Hned jsem musela vybalit tu jejich deku a ještě jsem si vydolovala ze svýho příručáku ručník. Ani s takovou výbavou to nebylo o moc lepší. Klimatizaci teda rozjeli solidně, nechápu proč. Ještě ke všemu jsme letěli nad ledovým Grónskem. Věřím, že přelet nad touto destinací teplotě v letadle taky moc nepřidal. 

Chaos a zmatky u imigračního

Vystoupili jsme z letadla. Dolehlo to na mě. Bože, já jsem v USA! A jsme tu všichni! Přepadl mě pocit euforie. Postupovali jsme směle dál a já viděla, že před pohovorem s imigračním úředníkem byla minimálně hodinová fronta. Asi v polovině fronty byly samoobslužný automaty, kde jsme museli naťukat svý údaje o cestovních (ESTA) vízech. Dále se vyfotit, fotku tam samozřejmě nahrát, vytisknout si potvrzení a s tím vším napochodovat k imigračnímu úředníkovi. Posledním úkolem bylo ho přesvědčit, aby nás  všechny do USA pustil. To bylo něco na mě. Nesnáším samoobslužný pokladny v Tescu, natož tady na narvaným americkým letišti, s dlouhýma frontama za náma a ve skupině jedenácti lidí. Nějak jsme to teda  podle mých domněnek naťukali a samozřejmě to bylo špatně. Museli jsme tam jít ještě narychlo všichni znovu. Zato ale.. Všichni jsme byli vpuštěni do země. Well done, Jani. 

Přepravíme jen polovinu děti

S naším transferem do školy to bylo taky zajímavý. Přijel pro nás jen jeden minibus. Pozor ale, byla jsem upozorněna, že není celý jen pro nás! "Cože to, prosím?" Nacpali nám tam půl skupiny brazilských dětí, kteří taky právě přiletěli a jedou s náma do stejný školy. Nešlo se domluvit jinak, takže hned na letišti nás, i přes můj nesouhlas, rozdělili. To bylo zase něco na mě. Jela jsem raději hned s první skupinkou, abych byla v kampusu školy první a mohla začít vše po příjezdu zařizovat a vyřizovat. Snad pro ten náš zbytek brzo někdo přijede, modlila jsem se.. Cesta byla ale super zážitek. Noční Los Angeles, šestiproudové dálnice, svítící mrakodrapy.. no teda.

A co informace? Jakýkoliv informace..

Do školy dorazila naše průkopnická skupinka v pořádku. Na druhou půlku jsme čekali jen necelou půl hodinku. K mé radosti jsem napočítala plný počet, deset, uff.. Takže zbytečná panika, škola to měla vymyšlený dobře. Staffáci nám rozdali karty od pokojů (s jejich fungováním mám mimochodem zážitků, že by vydaly na sólo článek), dali nám ještě jednu kartu, ta byla zase na jídla do menzy a napsali nám čísla našich pokojů. A takhle vybavený nás poslali rovnou do hajan. Nějak mi to ale nestačilo. To je všechno? V kolik jsou snídaně? Kam mám další den ráno jít a v kolik? Kde je jídelna? Kde jsou třídy? Kdy se děcka začínají učit? Jak to bude s výletama? Bydlím sama nebo s někým dalším? S kým bydlí děcka? Vždyť nic nevíííím, ježííš. Děti se mě samozřejmě taky hned začaly na spoustu věcí ptát, jenže já neměla odpovědi.. 

Dobrou noc z opačné polokoule

Nakonec to bylo ale vlastně všechno dobrý. Přiletěli jsme, dorazili jsme do školy, úspěšně jsme našli svý pokoje a ubytovali se. Tou všudypřítomnou chytrou kartou jsem si odemčela jako poslední i já svůj pokoj a padla na postel únavou. Já jsem fakt v Americe... Usínala jsem se skvělým pocitem a nemohla jsem se dočkat, až ji spatřím v celé její kráse za bílýho dne.

Teď už ale přeju všem dobrou noc z mýho novýho kampusovýho pokojíku..