Delegátka Janča v UK, Hastings - část 1.

Plním si svý sny

V lednu jsem dala v práci výpověď. Teď už je srpen a novou práci ještě pořád nemám. Žádnou totiž ani nehledám... A proč tohle dělám? A co tohohle období "na volné noze" očekávám? No, očekávám toho upřímně docela hodně. Protože jsem si konečně udělala ve věcech jasno.. :)

Chci si například dokázat, že ještě nejsem tak stará, abych musela být od teď až do konce života zavřená v kanceláři jen s pár týdnama dovolené ročně. Do těchle pár týdnů pak namačkat úplně všechno, co jsem si přála za poslední rok zažít, navštívit místa, po kterých jsem už tak dlouho slintala u obrazovky počítače, dohnat všechny resty a velké úklidy doma i na zahradě, na který taky samozřejmě nebyl přes rok čas, věnovat se konečně sama sobě a tomu, co mě baví, zároveň si užít i svých kamarádů a ještě se u toho všeho pokusit odpočinout a načerpat sílu na další pracovní kolotoč. Takže jsem si jednoho dne řekla, že takhle teda ne. 

Přála jsem si ještě cestovat, prozkoumávat svět, zkoušet nový věci, čelit dalším výzvám,. Ještě na chvíli odložit dospělácký starosti, kolotoč povinností a jednotvárnost všedních pracovních dní někam hodně hluboko. Prostě naplno každý (fakt každý) den žít a užívat si ještě pořád mladého ducha v mladém těle:) A způsob, jakým jsem to vymyslela, se mi nezdá vůbec ale vůbec špatný!..:)

Spojila jsem práci a cestování opět dohromady

Tak jo. Sice už od ledna oficiálně nejsem zaměstnancem oddělení pracovních pobytů v zahraničí, ale... Ale všechno jde (zařídit), když se (někomu) chce, že? No a protože mně se na další super pracovní prázdniny s dětma samozřejmě chtělo, domluvila jsem si "u nás" opět prácičku jako delegátka dětí v zahraničí. Nemohla jsem si destinaci tentokrát jako externista až tak moc vybírat, nabídka proto samozřejmě přišla na tu nejpravděpodobnější zemi. Takže na starou dobrou Anglii. Tam už jsem sice byla předloni, ale to mi vůůůbec vůůůbec nevadilo!

Malebnou jižní Anglii naprosto miluju a za přímořský Hastings jsem byla naopak neskutečně vděčná! Aspoň podle insta fotek to vypadalo jako samé moře a pláže.. K tomu si moje představivost ještě přidala srandu s děckama, léto, prázdniny, zábavu, koupání, sluníčko, výlety, kavárničky a ledový kafe .. No tak řekněte sami.. Jaký lepší plán by si člověk mohl na tohle léto ještě přát? 

Předodjezdová schůzka a tři překvápka

Byl čtvrtek, obyčejný červnový den a já si v mé obvyklé pohodičce štrádovala po centru Brna. Měla jsem se za chvíli zastavit v práci pro delegátskou složku a věci k letošní skupince do Hastings. 

Během samotnýho předávání informací jsem se mimo jiné taky seznámila s ostatníma holkama. Abych byla přesnější. S dalšíma dvouma delegátkama, který měly být nedílnou součástí mých příštích dvou týdnů. S Klárkou a Barčou. Věkově jsme byly všechny tři plus minus podobně. Za mě bylo teda potud všechno naprosto v pohodě a já už se opět začínala těšit na nový delegátský dobrodrůža.

Na schůzce jsem se pak ale s hrůzou dozvěděla, že odjez není tuto neděli, jak jsem si bůhvíproč myslela, ale už pozítří, v sobotu! V duchu jsem teda okamžitě zrušila doteď krásně naplánovaný sobotní výlet. No, dějí se i horší věcí. Jenže to, že jsem právě přišla o jeden (cenný) den příprav a balení, ve mně zanechalo přiznávám menší stresík a paniku. Ale jen do doby, než jsem tenhle fakt o pár minut později prostě přijala a vyrovnala se s ním.

Ještě tu byla ale další věc, kterou jsem se měla dozvědět. Tentokrát to prý nebude klasický delegát, který děti do zahraničí jen"doprovází". Ale bude to práce průvodce, který k doprovodu dětí a řešení vyvstalých problémů na místě ještě navíc organizuje celý program, dává výklady k navštíveným místům, kupuje vstupenky, dělá rezervace, plánuje nákupy atak dále atak dále. Takže ve zkratce má mnohem víc povinností. Ááááá jééééé...

Trochu uklidňující fakt ale byl, že jsme na to přece jen byly tři. Úkoly si teda nějak rozdělíme. JENŽE. Na seznamu tentokrát nebylo deset nebo patnáct dětí, jak jsem byla z předchozích výjezdů zvyklá. Měly jsme mít na starost rovnou celý zájezdový autobus. Krásný počet, třicet devět dětí.

Jooo, tak teď už jsem se vážně začínala na všechno tak nějak mnohem víc těšit:D Bude to prostě zase jen něco novýho ... A o to přesně, zrovna mně, přece nejvíc jde... :)

Všichni naskákat do autobusu, jedeeeeem!

V sobotu jsem se opět navlíkla do svýho starýho dobrýho známýho pracovního trička a společně se svým kufrem na kolečkách jsem vyrazila vstříc novým zážitkům. Všechny tři delegátky jsme se sešly v Brně, kde na nás už čekal autobus. Od rodičů jsme zodpovědně převzaly první dětičky a za necelou půlhodinku od srazu jsme už s první várkou uháněli po dálnici směr na Prahu. Po cestě jsme nabrali lehké zpoždění a všichni rodičové nás už v Praze netrpělivě vyhlíželi. Tady nám do autobusu přistupovala většina dětí. Zase jsme jejich "nalodění" s holkama zvládly docela rychle. No a naše poslední rychlá zastávka byla ještě v Plzni, kde nám nastoupily poslední čtyři holky. Tím byli účastnící tohoto zájezdu zcela kompletní. Můžeme razit za hranice! 

Cestu jsem poctivě sledovala na mapě

Nebudu lhát. Cesta byla fááákt dlouhá. Ale přežít se to dalo. Respektive všichni jsme to bez jakékoliv viditelné zdravotní újmy samozřejmě přežili:) Cestu jsem poctivě sledovala na mapě.. Hranice s Německem, pak Belgie, Francie. Ve Francii, přesněji v Calais, jsme všichni museli z autobusu vyskákat. Zatímco jsme procházeli pasovou kontrolou, cvičený pes nám procházel už krásně "zabydlený" autobus. Nejspíš asi nic zajímavýho nenašel, protože jsme mohli celkem rychle pokračovat dál do přístavu.

Na trajekt přes slavný kanál La Manche jsme ani moc dlouho nemuseli nečekat. Nebo jsem to jen prospala..? No každopádně mi to přišlo celkem rychlý. Autobus najel spolu s dalšíma autobusama a kamionama do 5. patra lodi a po předem dohodnutém místě a času příštího srazu jsme se všichni vyřítili a rozutekli po schodech nahoru. Plavba z francouzskýho Calais do anglickýho Doveru trvala asi hodinku a půl. Během toho jsme si s holkama stihly dát samozřejmě v lodním předraženém bufetu ranní kávičku, na kterou jsme se během celé cesty autobusem děsně těšily! Na lodi jsem si taky všimla, že se nám už děti začaly v kroužku vzájemně seznamovat. To byla velice dobrá zpráva. Měla jsem z toho radost.. :) Než nás naši pánové řidiči stihli z lodi vyvézt opět na pevnou zem, hodinky nám už ukazovaly o hodinu míň. Jojo, během naší plavby se nám změnilo časové pásmo..:)

Jsme v Hastings. A já se zase zamilovala..

Z křídového přístavního Doveru už byla cesta kratičká. Krásné dvě hodinky a byli jsme na místě. Už jak jsme překročili britskou hranici, všímala jsem si opět té pohádkově upravené krajiny. Typická anglická venkovská preciznost. A ty zahrady! No neskutečná nádhera! Začínaly nás taky míjet dvoupatrový autobusy a když jsem si k tomu přidala ještě jízdu vlevo, hned jsem se naladila na "anglickou vlnu". Už jsem skoro zapomněla, jak nádherně v Anglii je. Teda aspoň tady na jihu, kde jsem strávila všechny svý předchozí pobyty. Waw, waw, waw. Opět jsem se jednoduše zamilovala! 

Do městečka Hastings jsme přijeli všichni parádně unavení a nevyspaní. Nebo jakš takš vyspaní, ale z autobusu všelijak pochroumaní. Věděli jsme ale, že nás čeká ještě celý dlouhý den na nohách, než budeme moct odpadnout do měkkoučkých postelí u našich nových hostitelských rodin.

Pamatovat si 39 jmen? Tak to fakt nedám..

Potom co nás ráno autobus vyložil ve městě a naši řidiči odjeli hledat vhodný parkování, vzaly jsme dětičky na protahovací procházku k ruinám hastingskému hradu. Byl u toho totiž parádní travnatý palouček, hlavně nahoře klídek a krásný výhled na celý město i pobřeží. Posedali jsme si tam všichni dokolečka na trávník a my dětem povykládaly, co nás příští dva týdny čeká. Potom jsme si taky řekli pár základních pravidel. Měly jsme ale ještě jeden (tajný) důvod, proč jsme děcka vytáhly až sem nahoru..

Když už jsme tam všichni tak krásně seděli, využily jsme toho k několika taktickým "seznamovacím hrám". Hlavní účel?? Zapamatovat si jména co nejvíc dětí a ideálně co nejrychleji.:D Nevěřila bych, jak děsně těžký to je! Zapamatovat si 40 nových tváří a k tomu přiřadit správně ještě jména? I po třetím kolečku her jsem byla pořád stejně marná a ztracená. No nic, to se časem doufám nějak poddá.. 

Jdeme se zabydlet

Celý první nedělní den bylo počasí naprosto výstavní. Minimálně teda na Anglii. Bylo krásně teplo, svítilo slunce, všude se proháněli a řvali racci, foukal příjemný přímořský větřík, prostě anglická nádhera. Od hastingského hradu jsme sešli dolů do centra a udělali si ještě poznávací procházku po městě. Taky jsme si zašli do rybářskýho muzea a pak daly dětem rozchod. Ať se s městem sami trochu seznámí. Ať si dají v klidu třeba zmrzku, něco na pití, vyplácnou se klidně na pláži nebo si jdou něco koupit. Prostě kdo na co má chuť a náladu po té naší dlouhé cestě..

Jakmile jsme měli město oběhaný už křížem krážem, mohli jsme se konečně odebrat k naší jazykové škole. Tam na náš už čekal náš autobus. Zatímco jsme si rozebírali kufry, začaly se k nám už pomalinku sjíždět první hostitelský rodiny, Děti jsme jim jedno po druhým postupně odevzdávaly, až do doby, než jsme u školy zůstaly jen my tři a naši dva řidiči. Zhluboka jsme si v tu chvíli oddechli, jak překvapivě hladce to všechno šlo... 

A jakmile si i nás, poslední mohykány, vyzvedla i naše hostitelská paní a odvezla nás domů, svalila jsme se vděčně na postel. Přeju první dobrou noc z cihlovýho domečku v Hastings:)

Anglická snídaně

Ráno mě probudilo pražící sluníčko do našich obrovských francouzských oken, který byly hned naproti mé posteli, takže se mi vstávalo parádně. S druhou delegátkou a zároveň i novou spolubydlící Klárkou jsme seběhly na naši první snídani. Snídaně i večeře chystaly hostitelský rodiny, takže velkáá parádička. Aspoň teda o jídlo jsem se příští dva týdny starat nemusela. Takový servis bych si přála i doma..:)

No a copak bylo k snídani? Není asi moc těžký to uhodnout. Taková ta správná anglická klasika. Opečený toasty s máslem a marmeládou, k tomu jsem si dala samozřejmě dobru kávičku a nakonec pro jistotu ještě misku s cereáliemi a mlékem. To jen kdyby náhodou, abych nedejbože neměla do oběda hlad.

A zase do školy.. Jóóó i o prázdninách

Hned po snídani jsme seběhly ulicí ke škole. Jak se ukázalo, měly jsme to s Klárkou k jazykové škole ze všech asi úplně nejblíž. To bylo samozřejmě správně. Musely jsme tam být přece rychle že, kdyby byla náhodou někdy potřeba:) Dětičky tam podle instrukcí dovedly první den hostitelský rodiny, takže jsme se tam všichni v pohodě a včas bez větších problémů sešli. Žádný ztráty se prozatím nekonaly. 

Ve škole se pod naším dohledem dětičky rozdělily k jednotlivým učitelům do skupinek, podle úrovně angličtiny a pak už jsme jen sledovaly, jak postupně mizí v budově do svých nových tříd. Jakmile bylo tohle vyřízeno, měly jsme chvíli volno. No, vlastně ne tak docela. Musely jsme co nejdřív namyslet odpolední program na příštích čtrnáct dní. Takže jsme si na to šly "sednout" (do kavárničky samozřejmě) a začaly jsme naše odpolední výlety pomalinku a taky podle předpovědi počasí plánovat..

A co zajímavýho se dělo v dalších dnech? Dočtete se hned v druhém pokračování tohoto článku.:)