Průvodkyně v UK, Hastings - část 1.

29.06.2019

Spojila jsem práci a cestování opět dohromady

Tak jo. Sice už oficiálně nejsem zaměstnancem oddělení pracovních pobytů v zahraničí, ale... Ale všechno jde (zařídit), když se (někomu) chce, že? No a protože mně se na další super pracovní prázdniny s dětma samozřejmě chtělo, domluvila jsem si "u nás" opět prácičku jako delegátka dětí v zahraničí. Nemohla jsem si destinaci tentokrát jako externista až tak moc vybírat, nabídka proto samozřejmě přišla na tu nejpravděpodobnější zemi. Takže na starou dobrou Anglii. Tam už jsem sice byla několikrát, ale to mi vůůůbec nevadilo:)

Malebnou jižní Anglii naprosto miluju a za přímořský Hastings jsem byla naopak neskutečně vděčná! Aspoň podle insta fotek to vypadalo jako samé moře a pláže. K tomu si moje představivost ještě přidala srandu s děckama, léto, prázdniny, sluníčko, objevný výpravy, poznávání nových super lidí, kavárničky a ledový kafe .. No tak řekněte sami.. Jaký lepší plán by si člověk mohl na tohle léto ještě přát? 

Předodjezdová schůzka a tři překvápka

Byl čtvrtek, obyčejný červnový den a já si v mé obvyklé pohodičce štrádovala po centru Brna. Měla jsem se za chvíli zastavit v práci pro delegátskou složku a věci k letošní skupince do Hastings. 

Během samotnýho předávání informací jsem se mimo jiné taky seznámila s dalšíma holkama. Abych byla přesnější. S dalšíma dvouma delegátkama, který měly být nedílnou součástí mých příštích dvou týdnů. S Klárkou a Barčou. Věkově jsme byly všechny tři plus minus podobně. Za mě bylo teda potud všechno naprosto v pohodě a já už se opět začínala těšit.

Na schůzce jsem se pak ale s hrůzou dozvěděla, že odjez není tuto neděli, jak jsem si bůhvíproč myslela, ale už pozítří, v sobotu! V duchu jsem teda okamžitě zrušila doteď krásně naplánovaný sobotní výlet. No, dějí se i horší věcí. Jenže to, že jsem právě přišla o jeden cenný den příprav a balení, ve mně zanechalo přiznávám menší stresík a paniku.

Ještě tu byla ale další věc. Tentokrát to prý nebude klasický delegát, který děti do zahraničí doprovází. Bude to průvodce, který k řešení obvyklých problémů na místě ještě navíc organizuje celej program, dává výklady k navštíveným místům, kupuje vstupenky, dělá rezervace, plánuje nákupy, atak dále atak dále. Takže ve zkratce má prostě víc povinností. 

Trochu uklidňující fakt ale byl, že jsme na to přece jen byly tři. Úkoly si rozdělíme. Jenže. Na seznamu tentokrát nebylo deset nebo patnáct dětí, jak jsem byla zvyklá. Měly jsme mít na starost rovnou celý zájezdový autobus. Krásný počet, třicet devět dětí. 

Všichni naskákat do autobusu, jedeeeeem!

V sobotu jsem se opět navlíkla do svýho starýho dobrýho pracovního trička a společně se svým kufrem na kolečkách jsem vyrazila vstříc novým zážitkům. Všechny tři jsme se sešly v Brně, kde na nás už čekal autobus. Od rodičů jsme zodpovědně převzaly první dětičky a za necelou půlhodinku od srazu jsme už s první várkou uháněli po dálnici směr na Prahu. Po cestě jsme nabrali lehké zpoždění, takže nás samozřejmě všichni rodiče v Praze už netrpělivě vyhlíželi. Tady nám do autobusu naskákala většina posádky. Zase jsme jejich "nalodění" s holkama zvládly docela rychle. No a naše poslední rychlá zastávka byla ještě v Plzni, kde jsme si převzaly poslední čtyři holky. Tím byli účastnící tohoto zájezdu kompletní. Můžeme razit za hranice! 

Cestu jsem poctivě sledovala na mapě

Nebudu lhát. Cesta byla fakt dlouhá. Ale přežít se to dalo. Respektive všichni jsme to bez jakékoliv viditelné zdravotní újmy samozřejmě přežili:) Cestu jsem poctivě sledovala na mapě. Hranice s Německem, pak Belgie, Francie. Ve Francii, přesněji v Calais, nás na hranicích z autobusu vyhnali. Zatímco jsme procházeli pasovou kontrolou, cvičený pes nám procházel už krásně zabydlený autobus. Nejspíš nic zajímavýho nenašel, protože jsme mohli celkem rychle pokračovat dál do přístavu.

Na trajekt přes slavný kanál La Manche jsme kupodivu ani moc dlouho nečekali. Nebo jsem to jen prospala..? No každopádně mi to přišlo celkem rychlý. Autobus najel spolu do 5. patra lodi a po předem dohodnutém místě a času příštího srazu jsme se všichni vyřítili a rozutekli po schodech nahoru. Plavba z francouzskýho Calais do anglickýho Doveru trvala asi hodinku a půl. Během toho jsme si s holkama stihly dát samozřejmě v lodním předraženým bufetu ranní kávičku, na kterou jsme se během celé cesty autobusem nesmírně těšily! Na lodi se nám už dětičky začaly v kroužku vzájemně seznamovat, což byla velice dobrá zpráva. Než nás naši pánové řidiči stihli z lodi vyvézt opět na pevnou zem, hodinky nám už ukazovaly o hodinu míň. Jojo, během naší plavby se nám změnilo časové pásmo.

Jsme v Hastings. A já se zase zamilovala..

Z křídového přístavního Doveru už byla cesta kratičká. Krásné dvě hodinky a byli jsme na místě. Už jak jsme překročili britskou hranici, všímala jsem si opět té pohádkově upravené krajiny. Typická anglická venkovská preciznost. A ty zahrady! No neskutečná nádhera! Začínaly nás taky míjet dvoupatrový autobusy a když jsem si k tomu přidala ještě jízdu vlevo, hned jsem se naladila na anglickou vlnu. Už jsem skoro zapomněla, jak nádherně tam je. Teda aspoň tady na jihu, kde jsem strávila všechny svý předchozí pobyty. Wow, wow, wow. Opět jsem se jednoduše zamilovala! 

Do městečka Hastings jsme přijeli všichni řádně unavení a nevyspaní. Nebo jakš takš vyspaní, ale z autobusu všelijak pochroumaní. Věděli jsme ale, že nás čeká ještě celej dlouhej den na nohách, než budeme moct odpadnout do měkkoučkých postelí u našich nových hostitelských rodin.

Pamatovat si 39 jmen? Tak to fakt nedám..

Potom co nás ráno autobus vyložil ve městě a naši řidiči odjeli hledat vhodný parkování, jsme vzaly dětičky na protahovací procházku k ruinám hastingskému hradu. Byl u toho totiž parádní travnatý palouček, hlavně nahoře klídek a krásný výhled na celý město i pobřeží. Posedali jsme si tam do kolečka na trávník a my dětem povykládaly, co nás příští dva týdny čeká. Pak přišla řada na pár základních pravidel. Měly jsme ale ještě jeden tajnej důvod, proč jsme děcka vytáhly až sem nahoru.

Když už jsme tam všichni tak krásně seděli, využily jsme toho k několika taktickým seznamovacím hrám. Hlavní účel? Zapamatovat si jména co nejvíc dětí a ideálně co nejrychleji. Nevěřila bych, jak děsně těžký to je! Zapamatovat si 40 nových tváří a k tomu přiřadit správně ještě jména? I po třetím kolečku jsem byla pořád stejně marná a ztracená. No nic, to se časem doufám nějak poddá.

Jdeme se zabydlet

Celý první nedělní den bylo počasí naprosto výstavní. Minimálně teda na Anglii. Bylo krásně teplo, svítilo slunce, všude se proháněli a řvali racci, foukal příjemný přímořský větřík, prostě anglická nádhera. Od hastingského hradu jsme sešli dolů do centra a udělali si ještě poznávací procházku po městě. Taky jsme si zašli do rybářskýho muzea a pak daly dětem rozchod. Ať se s městem sami trochu seznámí. Ať si dají v klidu třeba zmrzku, něco na pití, vyplácnou se klidně na pláži nebo si jdou něco koupit. Prostě kdo na co má chuť a náladu po té dlouhé cestě.

Jakmile jsme měli město oběhaný už křížem krážem, mohli jsme se konečně odebrat k naší jazykové škole. Tam na náš už čekal náš autobus. Zatímco jsme si rozebírali kufry, začaly se k nám už pomalinku sjíždět první hostitelský rodiny. Děti jsme jim jedno po druhým postupně odevzdávaly, až do doby, než jsme u školy zůstaly opuštěně stát jen my tři a naši dva řidiči. Zhluboka jsme si v tu chvíli oddechli. Tak to by bylo.

A jakmile si i nás, poslední mohykány, vyzvedla i naše hostitelská paní a odvezla domů, svalila jsme se vděčně na postel. Přeju první dobrou noc z cihlovýho domečku v Hastings:)

Anglická snídaně

Ráno mě probudilo pražící sluníčko do našich obrovských francouzských oken, který byly hned naproti mé posteli, takže se mi vstávalo parádně. S druhou delegátkou a zároveň i novou spolubydlící Klárkou jsme seběhly na naši první snídani. Snídaně i večeře chystaly hostitelský rodiny, takže velká parádička. Aspoň teda o jídlo jsem se příští dva týdny starat nemusela. Takový servis bych si nechala líbit i doma.

No a copak bylo k snídani? Není to asi moc těžký uhodnout. Anglická klasika. Opečený toasty s máslem a marmeládou, k tomu jsem si dala samozřejmě dobru kávičku a nakonec pro jistotu ještě misku s cereáliemi a mlékem. To jen kdyby náhodou, abych nedejbože neměla do oběda hlad.

A zase do školy.. Jóóó i o prázdninách

Hned po snídani jsme seběhly ulicí ke škole. Jak se ukázalo, měly jsme to s Klárkou k jazykovce ze všech asi úplně nejblíž. To bylo samozřejmě správně. Musely jsme tam být přece rychle že, kdyby byla náhodou potřeba. Dětičky tam podle instrukcí dovedly první den hostitelský rodiny, takže jsme se tam všichni v pohodě a včas bez větších problémů sešli. Žádný ztráty se prozatím nekonaly. 

Ve škole se pod naším dohledem dětičky rozdělily k jednotlivým učitelům do skupinek, podle úrovně angličtiny a pak už jsme jen sledovaly, jak postupně mizí v budově do svých nových tříd. Jakmile bylo tohle vyřízeno, měly jsme chvíli volno. No, vlastně ne tak docela. Musely jsme co nejdřív namyslet odpolední program na příštích čtrnáct dní. Takže jsme si na to šly "sednout" (do kavárničky samozřejmě) a začaly jsme naše odpolední výlety pomalinku a podle předpovědi počasí plánovat..

Čím nás hostitelská rodina vystresovala? A co se stalo na útesech Sever sisters? To popisuju v dalším článku TADY