Průvodkyně v UK, Hastings- část 2.

V ráji jsme to teda schytali...

V prvním týdnu jsme měly naplánovaný samý skvělý výlety. Hned v úterý bylo v plánu jet do ráááájeeee! Tenhle výlet do městečka s bezva názvem Rye (ráj) jsem si mezi holkama prosadila. Už doma jsem koukala na krásný místa v okolí Hastings, kam bysme se mohli zajet mrknout a tohle bylo místo číslo 1. Historický rybářský městečko se slavnou Mermaid street. Tak tam rozhodně chci! 

Děcka jsme zase po vyučování naložily do našeho autobusu a jelo se. Naše první kroky v Ráji směřovaly k místní dominantně, k ruinám starého hradu. Byl tam úžasnej výhled. U hradu byly taky vystavený v řadě asi čtyři odpalovací kanony. Děcka samozřejmě zajímaly a jeden klučina už na něj i lezl, že si na něm udělá fotku. Prý pro babičku do rodinnýho alba. Průvodkyně Barča ho ale okřikla, ať hned sleze, že se na něj lézt nesmí. Bylo vidět, že je z toho úplně nešťastnej. Zrovna s tím kanonem by to byla taková parádní fotka, žejo!? Chvíli potom jsem si všimla, že se na něj v nestřežený okamžik pokouší vylézt zase. Jenže Barča ho opět k jeho smůle vyhmátla a zase zavolala, ať z toho hned sleze. Nemohla jsem si pomoct.. Musela jsem se strašně smát. Chudák pak už u toho kanonu jen tak smutně stál a hladil ho..

Nakonec ale i mě potkalo v Ráji osobní neštěstí. Jeden z kluků se na mě na ulici pozorněji zadíval a zastavil mě. Že mám jakýsi špinavý kalhoty. A docela dost. No jó, sakra, fakt že jo. Tak to naprosto přesně vím, od čeho. Normálně mě posral racek. Což bohužel nebyl žádný ojedinělý případ. To mám asi za to, že se směju cizímu neštěstí.. 

Bydlíme v nafukovacím domě

Cihlový dům, kde jsme s kolegyní Klárkou bydlely mě od začátku fascinoval. Zvenku to byl obyčejný, docela malý domeček, žádný velký hrad. Jenže vevnitř tomu ani trochu neodpovídal. Tři patra, obrovská zahrada. Kolik místností mělo první patro můžu jen odhadovat. Bydlela tam hostitelská rodina a moc jsem se tam nechtěla potloukat. 

Zato ale celý druhý patro patřilo hostům. Paní ubytovávala výhradně pouze dospělé, tedy vedoucí skupin dětí, učitele atak dále. Jen na našem patře byly dvě velký koupelny a šest pokojů! Ženský a chlapi byli bez debaty ubytovaní samozřejmě zvlášť. I pár Italů byl nekompromisně oddělen. Tak to tu prostě chodí. Je to zkrátka Anglie, no:) Největší zábava pak přišla na společných snídaních a večeřích, kde jsme se všichni scházeli. Když jsem jeden večer zahlídla 17 talířů, málem jsem odpadla. Naštěstí jsme se trousili tak nějak postupně, každej v malinko jinej čas a nikdy proto naštěstí nebyla nouze o místo u stolu.

Zážitek s recyklací odpadu

Naše host paní byla zlatá. Vařila skvělý zdravý večeře z toho, co si sama vypěstovala na zahrádce a každý večer jsme měli i nějaký ovocný dezert. Po této stránce vše perfektní, mňam. Ale paní měla ještě jednu charakteristiku. A to, že v určitém směru byla velmi radikální. U nich doma se totiž recyklovalo, ale poněkud extrémním způsobem. Mám hned několik zážitků a situací. Například když jsem po snídani vysypala z talíře drobky od toastového chleba do koše. Jak jsem to jen mohla udělat? Dostala jsem obratem přednášku, že drobky se přece schovávají ptáčkům na zahradu! Sakryš, první základní chyba. A to bohužel nebylo vše, udělala jsem jich za pouhých 14 dní mnohem mnohem víc.

Další přednášku jsem si vyslechla, když mě paní nachytala, jak si umývám hrníček ve dřezu. Taky byste si asi řekli, kde jinde ho mám umýt, že? No, problém byl ale jinde. Ve dřezu totiž bývala běžně miska, do které použitá voda z kohoutku stékala a tato voda se mohla potom mohla znovu na něco použít. Jenže ta miska tam tentokrát nebyla a já proto vyplýtvala děsně moc vody. V tu chvíli mě proběhlo hlavou jen to, co by asi vyváděla, kdyby přišla na fakt, že se sprchuju dvakrát denně. No ufff..

Poněkud stresující večeře

Při jedné z večeří jsme ale naštěstí nebyly hlavními aktéry my s Klárkou, ale jeden postarší Ital. Paní domácí si ho dost drsně podávala proto, že zjistila, že ve svém pokoji netřídí odpad. Angličtina a smysluplné odpovědi mu dělaly docela potíže, ale i přesto na něj paní domácí nepřestávala útočit větami typu kam ty odpadky pak vyhazuje, když je v pokoji háže všechny na jednu hromadu?! S Klárou jsme se na sebe vyděšeně podívaly a obě myslely zřejmě na to samý. Hlavně ať na nás taky nepřijde řada! Protože ani my jsme samozřejmě odpadky v pokoji netřídily. Já v tu chvíli začala jíst mnohem rychleji a Klára naopak ze stresu úplně. No večeři jsme nějak dotlačily a pak hned metly do pokoje, chňaply pytel s odpadkama a propašovaly ho jako tajní agenti FBI na ulici. Tam jsme ho pak vyhodily do popelnice jinému náhodnému nešťastlivci. V dost velké a hlavně bezpečné vzdálenosti od našeho domu.. To bylo o fous. 

Plážové vybavení, které nikdo nechtěl

Děti měly každý den dopolčo školu a odpoledne se vždycky razilo s celou naší bandou na nějaký výletek po okolí. Jeden z prvních padl samozřejmě na to nejoblíbenější místo. Na pláž! Juchůů! Pánové řidiči nás průvodkyně ochotně zavezli autobusem do nákupní centra, kousek od Hastings. S holkama jsme se jednoznačně shodly, že musíme děckám koupit a dopřát nějaký bezva nafukovací kruhy. Třeba ve tvaru teď frčícího plameňáka, jednorožce, nebo něco podobnýho. Taky by bylo super koupit ještě nějaký míče, aby si děcka mohly s něčím v moři nebo na pláž házet, že. Náš plán a naše vize byla naprosto skvělá. Ale velice, velice, velice naivní. 

Hned jakmile jsme tam přijeli a spatřili vytouženou Camber beach, pochopili jsme. Vítr tam fučel jako blázen, písek se zvedal a lítal všude kolem, v moři samozřejmě mega velký vlny. Takže jsem musela třeba ty naše výhodně koupený balony silou držet na zemi, aby mi neodlítly až  někam na druhej konec kilometrové pláže. Nějaký házení si s nimi nepřipadalo vůbec v úvahu. Stejný osud potkal i naše perfektně vymyšlený nafukovací kruhy, který samozřejmě nikdo do vody nechtěl. Vítr by je nejspíš odvál někam hluboko do oceánu. Ani bysme je tam samozřejmě nikomu nedaly, když už jsme u toho.

Písek nás všude kousal

Na pláži jsme měli v plánu zůstat asi tři hodinky. Po hodině a půl jsme toho měli všichni plný brejle. Za tu hodinu, co jsem na pláži seděla, jsem na sobě měla několikacentimetrovou vrstvu písku. Ještě tam sedět nějakou tu hodinku, tak je ze mě písečná žena. Měla jsem ho snad úplně všude. Ve vlasech, v očích, uších, za tričkem a samozřejmě i v tašce, kterou jsem vyklepávala ještě týden potom. Celou cestu zpátky mě ten šílenej písek v autobuse neuvěřitelně kousal a štípal. Hrůza, hrůza, hrůza. Tak tenhle výlet se mi teda díky větříku a poletujícímu písku popravdě moc nelíbil. 

"Užívám" si slavné Seven Sisters

Tak na tuhle nádheru jsem se těšila ze všech úplně nejvíc! Ostatní navštívený městečka i hrady byly taky super, ale prostě ..Seven Sisters.. To je největší topovka, na tu nic nemá. Aspoň podle fotek a z vyprávění od lidí, co už měli tu čest. Já se těšila, holky se těšily, děcka se nemohly dočkat. Ideální stav. Jakmile jsme stanuli na místě, dohoda s holkama byla, že ony dvě povedou naši skupinu vepředu pěší procházkou podél útesů a já půjdu jako poslední vzadu, aby se nám nikdo nezatoulal. To znělo to jako plán a vyrazilo se. 

To jsem ale ještě netušila, jak stresující pro mě tenhle zdánlivě jednoduchý úkol bude. Všichni se totiž samozřejmě chtěli u útesů fotit. Fotka s výskokem, támhle fotka jak někdo sedí těsně u kraje a dívá se do dáli, další fotil kámoše jak slízá už kus dolů, další fotka s výskokem. No hrůza. Lítala jsem tam jak splašená od jednoho k druhýmu, poučovala, ať nechoděj tak blízko ke hraně, naháněla opozdilce. Pak jsem zas nekonečně dlouho čekala na poslední skupinku vzádu, která se courala půl kilometru za ostatníma. Pak jsem měla zase já někoho fotit. U toho jsem průběžně naháněla všechny tak nějak všude. Holky vepředu už jsem ani neviděla, byli nejmíň kilometr před náma. Téhle vycházky jsem už začínala mít popravdě  docela dost, když jsem došla k holkám, co seděly na zemi...

Místo na útesy čučím na silnici

Jedna holčina špatně stoupla a vyvrtla si kotník, hlásily. Seděla na zemi a tekly jí slzy. Bylo jasný, že na konec vycházky nedojde, jenže parkoviště s naším autobusem bylo odtud už taky docela daleko. Sama jít nemohla a s oporou pár metrů. Tak nás napadlo, že ji odneseme na zádech. Naštěstí další dvě holky zůstaly se mnou a vystřídaly jsme se v nešení. Dostaly jsme se aspoň k nejbližšímu místu u silnice a já zavolala našim řidičům, jestli by nás nevyzvedli u silnice. Někde napůl trasy. Místo kochání se nádhernýma křídovýma útesama jsem se teda nakonec kochala pohledem na liduprázdnou silnici. A vyhlížela spásu v podobě našeho autobusu.

Poslední část průvodcování v přímořským Hastings najdeš TADY.