Průvodkyně v UK, Hastings- část 3.

Koho celý den neuvidíme, dostane medaili

Po týdnu našeho pobytu přišla všemi vytoužená neděle. V praxi to znamenalo, že jsme měli úplně všichni volno. Na neděli nebyl zorganizovaný žádný výlet, žádné povinné dopolední ani odpolední aktivity. Jednoduše jsme si mohli v Hastings dělat dnes to, co jsme chtěli. Děti, my průvodkyně i naši řidiči. Podle oblíbenýho filmovýho vzoru jsme vyhlásily i soutěž. Koho celý den neuvidíme, dostane medaili..!

Děcka se fakt snažily, ale stejně nebylo moc těžký je ve městě odhalit. Kroky všech totiž směřovaly, jak jinak, než do obchoďáku. Největším lákadlem bylo samozřejmě Costa coffee, Primark, Poundland, Marks and Spencer a takový ty klasiky.

Chňapátka a anglický vlajky 

A právě před obchoďákem jsem potkala skupinku tří našich kluků. Byli ověšení jak vánoční stromeček. V rukách nesli asi milion malých taštiček a igelitek s logama různých obchodů. Batůžky taky vypadaly narvaný k prasknutí a ještě v nich měli všichni tři zapíchnutý anglický vlajky a jakýsi dlouhý chňapací tyče. S údivem jsem se zastavila a kluci mi jeden přes druhýho vyprávěli, jaký výborný kaufy se jim dneska povedly.  Mě ale docela zajímaly ty tyče. K čemu to proboha je? No, prý třeba pro zvedání odpadků a tak. Tyče jsme teda nechali prozatím být a já se kluků zeptala, jestli nechtěj zajít na nějaký jídlo do jedné mé, už od začátku vyhlídlé, restaurace. Byla to totiž asi nejstarší budova z celýho městečka a děsně mě její stavba fascinovala. Měla úžasnou atmosféru už zvenku, natož určitě zevnitř. Kluci měli taky hlad, takže souhlasili a šlo se.

Cestou tam jednoho z nich posral racek. Další zásah, vypočítávala jsem. Pokolikáté už to bude? Chudák to schytal na ruku a ještě do tašky, kde měl jídlo a pití. Ach jo. No, každopádně restaurace byla přesně podle mých představ. Úžasná, dřevěná, staletí stará, no atmosféra přesně podle mýho gusta. A při čekání na jídlo jsme konečně našli praktické využití těch tyčí. Pod stolem se s nimi výborně rozvazují tkaničky u bot a vytáčí se tím sousedé u stolu. 

Už máme režim

V druhým týdnu už jsme byli všichni perfektně zaběhlí. Ustaly počáteční problémy, stesk po domově a my průvodkyně si též našly systém v rozdělování úkolů a povinností. Jedna si ráno přivstala a vyjela spolu s panem řidičem na okruh po městě. Na předem domluvených zastávkách sbírali děti a zavezli je ke škole. Tam už čekala i druhá, která dohlížela zase na ty, co bydleli v hostitelských rodinách blízko školy, tudíž chodili pěšky. Během vyučování jsme měly s holkama chvilku studijní volno a kolem oběda utíkaly zase zpátky ke škole. Hromadně jsme se odvalili do restaurace na oběd, po něm rovnou naskákali do autobusu a razili na odpolední program. No a večer plni zážitků a dojmů z celýho dne jsme děcka zase vyložili na zastávkách a řádně hladoví utíkali na večeře do hostitelských rodin. 

Hrad, zahrady a vodní bludiště

Jedno odpoledne padl výlet na Hever Castle. Nic moc jsem od toho neočekávala, i když na fotkách vypadal hezky. Když jsme tam přijeli, spadla mi brada. Tak nádherný zahrady jsem teda vážně nečekala. Zahrada plná růží, nazvaná jednoduše "růžová", nádherná antická, italská a samozřejmě i klasická anglická. K tomu patřil i roztomilej rybníček, dlouhý trávníky s lavičkami na relax a tak dále. Co ale bylo, predevším pro děcka, výrazně lákavější? Vodní bludiště.

Zatímco jsem se k vodnímu bludišti blížila, dostala jsem špatný znamení zhůry. Kolegyně Barča odtama svižně rázovala, byla celá durch mokrá, za chůze si česala vlasy a vypada fakt naštvaně. Proboha co se jí tam stalo? No jistě. Kluci, naše autobusový oprsklý dvojčata, ji strčili pod vodopád. Už se mi tam vlastně ani moc nechtělo. Jenže kluci mě už bohužel zmerčili a běželi za mnou. Nestihla jsem ještě ani protestovat a už mi sundávali batůžek a lákali mě do bludiště. Jelikož jsem ale před chvílí na vlastní oči viděla, jaký osud mě potká, když se nechám ukecat, samozřejmě jsem se bránila. No ve finále jsem nedopadla tak špatně jako Barča. Schytala to jen jedna zmáčená nohavice.

Vyhlídková kopule v Brightonu

Další výletek byl do nedalekýho tepajícího Brightonu. Tam jsme měli v plánu hlavně jednu pecka atrakci. Vyhlídkovou věž i360. Byl to takovej obří stožár, po kterým se nahoru ležérním tempem šinula prosklená kopule. Z ní byl fakt nádhernej výhled do všech světových stran (do celých 360 stupňů, proto věž i360). Nejdřív jsme museli podstoupit důkladné prošacovaní, snad ještě víc jak na letišti, a donuceni projít turniketama. Jestli náhodou nejsme kamuflovaní teroristi, nebo co. Pak nás dole vpustili bránou, nastrkali do věže a my šnečím tempem stoupali nahoru. Celý proces zabral asi deset minut. Kopule se nahoře zastavila, abychom se mohli nerušeně pokochat výhledy. No a pak se zase s velkou slávou šinula po-ma-lin-ku zpátky dolů. 

Krásný výhled ale nebyl náš jediný zážitek. Byli jsme totiž náhodnými svědky žádosti o ruku jednoho mladého anglického páru. Samozřejmě řekla ano:)

Je čas jet domů

Nerada to píšu a ještě víc nerada jsem tomu čelila přímo v Hastings, ale přišel čas na loučení. Uteklo to jako voda. Ještě jsem si užila poslední noc v našem úžasným pokojíčku s obrovským francouzským oknem a s výhledem do zahrady. Ráno jsem si taky užila svou poslední anglickou snídani, teda milovaný opečený toasty s máslem a marmeládou a kávičku k tomu. Potom si smutně zabalila svůj kufr a šla se rozloučit s naší hostitelskou paní, která se o nás celou dobu vzorně starala. 

Naložila kufr do zavazadlového prostoru našeho autobusu, pohodlně si sedla na první dvousedačku vpravo a s hudbou ve sluchátkách, jako většina naší posádky, sledovala ubíhající anglickou krajinu. Během cesty jsem přemýšlela nad zážitkama z posledních dní a zhodnotila, že to rozhodně nebylo špatný. Naopak. Troufám si tvrdit, že jsem si to děsně, ale děsně užila!

Tak jeďte taky něco zažít:) ... A hlavně ... Ať žije job v zahraničí...! :)