Delegátka Janča v UK, Hastings- část 3.

Koho celý den neuvidíme, dostane medaili

Po týdnu našeho pobytu přišla všemi vytoužená neděle. V praxi to znamenalo, že jsme měli úplně všichni volno! Juhůůůů! Na neděli nebyl zorganizovaný žádný výlet, žádné povinné dopolední ani odpolední aktivity. Jednoduše jsme si mohli v Hastings dělat dnes to, co jsme chtěli. Děti, my delegátky i naši řidiči. Yessss!  Podle oblíbenýho filmovýho vzoru jsme vyhlásily i "soutěž". Koho celý den neuvidíme, dostane medaili..!:D

Děcka se fakt snažily, ale stejně nebylo moc těžký je ve městě potkat:) Kroky všech totiž směřovaly, jak jinak, než do obchoďáku. Největším lákadlem bylo samozřejmě hlavně Costa coffee, Primark, Poundland, Marks and Spencer a takový ty klasiky..

Chňapátka a anglický vlajky 

A právě před obchoďákem jsem potkala skupinku tří našich kluků. Byli ověšení jak vánoční stromeček. V rukách nesli asi milion malých taštiček a igelitek s logama různých obchodů. Batůžky taky vypadaly narvaný k prasknutí a ještě v nich navíc měli všichni zapíchnutý stejný anglický vlajky a jakýsi dlouhý chňapací tyče. S údivem jsem se zastavila a kluci mi jeden přes druhýho vyprávěli, jaký výborný kaufy se jim dneska povedly.  Mě ale docela zajímaly ty tyče. K čemu to proboha je? No, prý třeba pro zvedání odpadků a tak, no:D Tyče jsme teda nechali prozatím být a já se kluků zeptala, jestli nechtěj zajít na nějaký jídlo do jedné mé (už od začátku) vyhlídnuté restaurace. Byla to totiž asi nejstarší budova z celýho městečka a děsně mě její stavba fascinovala. Měla úžasnou atmosféru už zvenku, natož určitě zevnitř. Kluci měli taky hlad, takže souhlasili a vyrazili jsme se tam..

Cestou tam jednoho z kluků posral racek. Další skvělý zážitek s rackama.. Vypočítávala jsem,.. Pokolikáté už to bude? Chudák to schytal na ruku a ještě do tašky, kde měl jídlo a pití. Ach jo:D No, každopádně restaurace byla přesně podle mých představ. Úžasná, dřevěná, určitě hodně hodně hodně stará a atmosféra přesně jak jsem si přála. A při čekání na jídlo jsme konečně přišli na praktické využití těch tyčí. Pod stolem se s nima výborně rozvazují tkaničky u bot a vytáčí se tím sousedé u stolu. 

Už máme režim

V druhým týdnu už jsme byli všichni perfektně zaběhlí do našeho novýho režimu. Ustaly počáteční problémy a my delegátky si taky našly svůj systém v rozdělování úkolů a povinností. Jedna jela vždy ráno autobusem s panem řidičem na okruh po městě, Postupně na zastávkách vyzvedávali děti a pak je zavezli ke škole. Tam už čekala i druhá, která dohlížela zase na to, že dorazili všechny děti, který bydlely v blízkosti školy a chodily tam teda pěšky. Zatímco pak byly děti ve škole, my delegátky měly chvíli volno. Potom jsme zase všecky tři utíkaly ke škole, opět děcka vyzvedly a společně jsme šli do naší domluvené restaurace na oběd. Po obědě nás opět vyzvedl náš autobus a jelo se někam do okolí na výlet. Večer jsme děcka zase vyložili na zastávkách a utíkalo se domů na večeře do hostitelských rodin. 

Hrad, zahrady a vodní bludiště

Na další den padl výlet na Hever Castle. Nic moc jsem od toho neočekávala, ale když jsme tam přijeli, spadla mi brada. Tak nádherný udržovaný zahrady jsem teda vážně nečekala. Zahrada plná růží, nazvaná "růžová", potom nádherná "antická italská" zahrada, taky jak jinak než "anglická" zahrada, k tomu patřil i krásný rybníček, ještě jedna zahrada mezi skalami i dlouhý udržovaný trávníky s lavičkama a tak dále. Co tam ale bylo ještě zajímavýho (hlavně pro děcka) bylo vodní bludiště. Ou jéééé..

Zatímco jsem se k vodnímu bludišti blížila, dostala jsem špatný znamení. Delegátka Barča odtama zrovna odcházela, byla celá durch mokrá, česala si za chůze vlasy a vypada docela naštvaně. Zeptala jsem se jí, co se jí stalo? A ona že ji kluci strčili pod vodopád.. Aáá jéé. Už se mi tam vlastně ani moc nechtělo.. Jenže kluci mě už zahlídli a hned běželi za mnou. Nestihla jsem ještě nic udělat ani protestovat a už mi sundávali batůžek a lákali mě do bludiště. Jelikož jsem ale před chvílí viděla, jaký osud mě potká když se nechám na bludiště ukecat, tak jsem se samozřejmě bránila. No nakonec jsem nedopadla tak špatně jak Barča. Schytala to jen jedna zmáčená nohavice..

Vyhlídková kopule v Brightonu

Další výletek byl do nedalekýho pobřežního tepajícího Brightonu. Charaktrizovala bych ho třeba jako rušnější a vetší Hastings. V Brightonu jsme měli v plánu hlavně jednu pecka atrakci. Vyhlídkovou věž i360. Byl to takový obří stožár, po kterým se nahoru pomalinku šinula prosklená kopule. Z ní byl fakt nádhernej výhled do všech světových stran (do celých 360 stupňů, proto věž i360). Nejdřív jsme byli důkladně prošacovaní, skoro jako na letišti, a dokonce jsme museli projít i turniketama. Potom nás dole naložili do věže a šnečím tempem jsme pomalu jeli nahoru. Ten proces zabral asi deset minut. Potom se kopule nahoře zastavila, abychom se mohli kochat výhledy. No a pak se zase šinula pomalinku zpátky dolů. 

Krásný výhled ale nebyl náš jediný zážitek. Byli jsme totiž náhodnými svědky žádosti o ruku jednoho mladého anglického párku. Samozřejmě řekla ano...A my tleskali jak blázni.. 

Je čas jet domů

Nerada to píšu a ještě víc nerada jsem tomu čelila přímo v Hastings, ale přišel čas na loučení. Dva týdny utekly jako voda. Ještě jsem si užila poslední noc v našem úžasným pokojíčku s obrovským francouzským oknem a s výhledem do zahrady. Ráno jsem si taky užila svou poslední anglickou snídani, teda milovaný opečený toasty s máslem a marmeládou a k tomu kávičku. Potom jsem si zabalila svůj kufr a šla se rozloučit s naší hostitelskou paní, která se o nás celou dobu vzorně starala. 

Naložila jsme kufr do našeho autobusu, pohodlně jsem si sedla a s hudbou ve sluchátkách jsem sledovala ubíhající anglickou zelenou krajinu. Během cesty jsem přemýšlela nad zážitkama z posledních čtrnácti dní a zhodnotila jsem, že to rozhodně nebylo vůbec špatný. Naopak. Troufám si tvrdit, že jsem si to děsně, ale děsně užila!!

Tak jeďte taky něco zažít!:) ... A hlavně ... Ať žije job v zahraničí! :)