Pracovní Vánoce v Anglii - část 3.

Hotelový předvánoční blázinec

V hotelu se střídaly turnusy hostů a čím víc se blížily Vánoce, tím víc taky přibývalo práce. Hotel se proměnil v bzučící blázinec. Vánoční výzdoba ještě přitvrdila a tykadla na hlavách jsme museli nosit už od snídaní. Fíha. 

Ráno jsem proto chodila spíš na úklid pokojů i celkově hotelu. Vše totiž muselo být perfektně naklizený a "excellent". Já byla ale spokojená. Jakákoliv hodina bez bosse Tima byla jednoduše báječná hodina. 

Prostěradla jsem zmuchlala do jedné obří koule

Pro mě byla nejvíc boží část úklidu samozřejmě ta poslední. Víte, co se tam dělalo po úklidu pokojů? Zmuchlaly se všechny špinavý prostěradla na patře do jedné obří koule a poslal se ten valící se balvan po zadním schodišti dolů. Přímo před dveře prádelny. Jóóó, to byl pocit. Teď si uvědomuju, co s tím chudák paní v prádelně dělala? A jakpak se asi dostávala ven? No nic, to je na delší úvahu. Já potom jen seběhla ty zadní schody dolů, vyšla zase tři menší schůdky nahoru a byla jsem "doma". A až do večera byl zase klídek.  

Jedeme dvoupatrovým busem, a vlevo!

K Vánocům bez diskuze patří vánoční přípravy. Ani tady v Anglii se mi proto vánoční povinnosti nevyhly. Byla tu se mnou totiž ještě Klára a já byla nejspíš jediná, kdo jí mohl nadělit vánoční dárky. Byly jsme si toho zcela vědomy obě dvě, takže jsme jedno volný odpoledne nasedly na autobus a jelo se do města na náááááákupy! Zastávku jsme naštěstí neměly moc daleko, byla hned před východem z hotelu. Autobusy jezdily běžně a všude jen dvoupatrový a my jako správný "turistky" samozřejmě pokaždé valily hned nahoru. Tam nahoře se to panovalo! A rovnou v první řadě na dvousedačce, že. Kombinace parádního výhledu z ptačí perspektivy a ještě pořád fascinace z ježdění vlevo. Seshora jsem si nerušeně sledovala provoz, užívala si anglickou krajinu, vlasy mi vlály. No dobře, tak nevlály. Autobus měl v zimě samozřejmě střechu. Trochu jsem se nechala unést. 

Nakupujeme dárky

Vystoupily jsme na zastávce v Barnstaple. Nejbližší a zároveň dostatečně civilizovaný městečko. Protože jsme nakupovaly dárky vlastně jenom jedna pro druhou, bylo jasný, že musíme jít každá po své vlastní ose. Něco okoukneme, pokoupíme a pak se sejdeme na hlavní třídě na kafčo. Paráda, domluveno, rozchod. 

Byla jsem zoufalá. Nic se mi nezdálo. Samý malý předražený krámky. Nedalo se z toho nic vybrat, hrůůza. Pak jsem ale objevila jeden obchod, kam jsem hned zapadla a konečně něco vybrala. Ulovila jsem pro Kláru dokonalej dárek! Byl to malej plyšovej roztomilej pejsek. Sice blbost, ale bude určitě Kláře připomínat jejich Baryčka, ta bude šťastná! Dokoupila jsem ještě pár dalších drobností a Vánoce jsem už měla pro ten rok vyřešený, nádhera.

Vánoční přání doručený až do postele

Jedno volný předvánoční odpoledne jsem si jen tak odpočívala a ležela v našem piďi pokojíku. Válela jsem se nahoře, na té naší dvoupatrové posteli. Najednou někdo zaklepal a otevřel dveře. Byl to kamarád z hotelu a něco mi prý přinesl. Dopis, který pro mě přišel  byl adresovaný na recepci hotelu. Otevřela jsem ho a vevnitř bylo nejkrásnější vánoční přání, co jsem kdy dostala. Bylo od našich, že na mě myslí a ať mám hezký Vánoce. Byly tam podpisy všech, otisk tlapky našeho teriéra Montyho a dokonce i otisk drápků mé želvy. Teda... To mě fakt pobavilo a potěšilo zároveň. Dostala jsem nejkrásnější vánoční dárek tím nejhezčím způsobem, doručený rovnou do postele. 

Už vás někdy obsluhovala Minnie?

V hotelu nám připravili na Štědrý večer super překvápko. Když už teda musíme pracovat, tak ať si to užijeme, no ne? Tim přišel s tím, že nám všem koupil froté pyžama. Co ale s tím? To je náš vánoční dárek? Komentovala jsem si to pro sebe v duchu. Hned v zápětí bylo vše vysvětleno. Máme se jít teď všichni do svých pokojů převlíct do toho, co jsme dostali. Protože v těch pyžamách budeme dnes celý večer pracovat. No, senzacééé, vááážně senzace.  Pyžamo, konkrétně Minnie, mi bylo dlouhý, takže jsem si ho párkrát za ten večer v sále při večeři přišlápla. Místo jednoho kroku jsem tedy udělala jeden dlouhý "taneční" krok i s plně naloženými talíři. Dneska to ale nikdo neřešil a hosté se nad náma náramně bavili. Asi podobně, jako jsme my pobavili sami sebe pohledem do zrcadla v hale. Přiznávám. Byl to nakonec super večer a docela fajn pracovní Vánoce. 

My na rozbalování až do rána teda nečekáme

Po štědrovečerní večeři, která byla mimochodem úplně stejná jako každá jiná z naší hotelový kuchyně, jsme šly konečně slavit Vánoce my s Klárou. Na dárky určitě nebudeme čekat až do rána (blázni), ale jdeme rozbalovat hned teď, po Česku! V tom našem mini pokojíku na mini stolečku jsme každá pečlivě rozložily svý dárečky. Pro atmošku jsme si pověsily na zeď třpytivou hvězdu (stromeček nebyl), propašovaly si z hotelu pár těch trapných tykadel na hlavu, namixovaly jsme kombinaci českých a anglických koled a pustily se do dárků.

Co je tak vtipnýho na mým dárku?

Klára si rozbalila svůj dárek jako první a... strašně se začala smát.. Co? Já se teda taky smála, ale jen proto, že smích je nakažlivej a tomu, jak se smála, se prostě nedalo nesmát. Ale nebyla vůbec stavu říct proč. Prostě odpadla od stolku a řechtala se dál. No tak dobře, nevěděla jsem, že ten pes bude mít takovej úspěch. Nebo je to pěkně trapnej dárek, to je asi pravděpodobnější.

Po nějaké době se uklidnila a já si teda mohla začít rozbalovat i svoje dárky. Hned po vybalení prvního jsem se ale musela začít smát zase já. Klára měla totiž očividně úplně stejnej nápad jako já. Šla ten den ve městě do toho samýho obchodu, nejspíš chvíli po mě. Taky jí přišlo, že by se mi ten pes mohl líbit, protože mi bude připomínat našeho Monťase a koupila mi ho. Sice to byly první Vánoce mimo domov, bez našich, bez babiček, bez kamarádů. Zato jsme se fakt dobře pobavily a vlastně nám to nakonec ani moc nevadilo:)

V lednu přišla zase krize

Po kouzelných anglických Vánocích jsme najely do starých dobrých kolejí. Hezká atmosféra opadla a leden pro mě začal být kritický. Všechno mě zase v hotelu štvalo a chtěla jsem domů čím dál víc. Zkušenost to byla skvělá. Uvědomila jsem si, že práce v hotelu už není nic pro mě. Věděla jsem, že doma se mám mnohem líp než v nějaké Anglii. Ujet za dobrodružstvím se moc nepovedlo, moc dobrodružství jsme tu teda nezažily. Jen nás tu štvou lidi, absolutní nedostatek soukromí a okolí, kde vlastně není nic k vidění.

Tady už končíme..

Po oznámení našich plánů Timovi jsme se nesetkaly s pozitivní reakcí. Na mě byla jeho reakce dost nepřiměřená, ale to je každýho vizitka. Nakonec to dopadlo tak, že jsme ani nemusely dodržet výpovědní lhůtu dva týdny. Zrušil nám totiž bez jakýkoliv domluvy všechny směny. V tom případě jsme mohly jet domů od toho dne prakticky kdykoli. To tady mělo teda rychlý konec, ani jedna jsme to nečekaly.

Poslední dny v Anglii jsme si užily na perfektních výletech a konečně si tak užily anglické atmosféry bez stresu, spěchu a bez chronickýho hlídání času. Rozloučily jsme se s těma, kdo nám za tu dobu přirostli k srdci, zabalily jsme si znovu ty svý zbytečně velký, teď ještě víc přecpaný kufry a mávly hotelu na rozloučenou. Před odletem domů jsme ještě zajely na pár dní do Londýna, protože bez toho jsme prostě nemohly Anglii opustit. V Londýně se nám to konečně podařilo pořádně roztočit. Hlavně finančně. Roztočily jsme tam totiž všechny naše našetřený peníze. Ale to už je zase jiný příběh. 

Slíbily jsme si, že se jednou do našeho hotelu vrátíme podívat. Ale asi až za hodně dlouhou dobu. Zavzpomínat si na starý časy a oživit nostalgii dvou nevšedních měsíců našeho života.