Delegátka Janča v UK, Paignton - část 2.

Miluju Anglii!

Anglii jsem si, v mým případě až napodruhé, naprosto zamilovala. Královská urozená země se nedala ani náhodou dlouho zapírat. Bylo to vidět na každým kroku. Lidi se k sobě chovali slušně až vznešeně, řekla bych. A to i třeba jen na ulicích, v autobusech, v restauracích. Byli zkrátka všude a vždy zdvořilí. Sálala z nich vznešenost. 

Vím, určitě ne všude to tak je. Například z takovýho uspěchanýho Londýna, kde původního Brita nepotkáte ani po týdnu, budete mít zřejmě pocity jiný. Nesrovnávejme ale nesrovnatelný. My byli na jihu Anglie. V zeleným a větrem ofoukaným Devonu. A naše jazyková škola sídlila v přímořským kouzelným městečku Paignton. 

V anglických domácnostech běžně hostí cizince

Každý dítě, i já, jsme dostali přidělenu hostitelskou rodinu. Tam budeme příští dva týdny vegetovat a zároveň se díky nim i doma zdokonalovat v angličtině. V Anglii to takhle prostě chodí. Skoro všechny mladý rodiny si do svýho života zvou slečny na hlídaní dětí a žijí všichni pohromadě. Stejně tak je i naprosto běžný mít v domácnosti zahraničního hosta a starat se o něj. Pro mě nepředstavitelná myšlenka a dlouhodobě narušený soukromí, pro ně naprosto normální. Naopak, neskutečně si to užívají! Rádi hostí cizince z různých koutů světa, zpovídají je jak to u nich chodí a konverzace s nimi zkrátka milují! Někdo to samozřejmě bere hlavně jako způsob výdělku, hodně z nich to ale má jako způsob zábavy a životní styl.

Má ještě někdo takovou bláznivou rodinu?

Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale já osobně vyhrála s hostitelskou rodinou loterii. Byla jsem ubytovaná u staršího manželskýho páru. Byli dokonalí! Bylo jim už něco přes osmdesát let ale vůbec na to nevypadali! I díky pravidelnému hostitelství se nejspíš pořád udržovali fit. Paní byla vždycky dokonale upravená a nad každou situací měla humorný nadhled. A ty královský snídaně, co mi každý ráno chystala! Po tom bych snad teď i zabrečela.. 

S jejím mužem se pořád pošťuchovali, ale vážně pořád. A já se na našich společných večeřích fakt parádně bavila. On něco řekl a už byl Mr. Grumpy (pan bručoun). Ona něco udělala a on na to hned upozornil a snažil se ji zesměšnit. Bylo to takový vzájemný  nevinný pošťuchování, ale zároveň bylo vidět, že ani jeden z nich to nemyslí vážně. Vykládali mi jak se poznali i vtipný historky z mládí a kouleli u toho na sebe oba očima.. No a já se jen smááááála...

Tenhle kalendář teda do školy nenesu, taková ostuda!

Jednou mi paní nutila přinýst do školy na recepci kalendář, který dostala od své kamarádky. Že prý ve škole všechny ženský zná a že když řeknu od koho to je, že to pochopí. Jako takovou "srandu". Byl to ale kalendář mladých polonahých hasičů. Seděla opřená na koberci na schodech a smála se mi. Já se totiž samozřejmě bránila, že toto vážně do školy nenesu. To bych se propadla.

Spolu se mnou byly zrovna v téhle rodině ještě dvě patnáctiletý Brazilky. První den mně poslušně ukázaly cestu do školy. Už tam byly druhý týden a všechno v okolí dávno znaly. Paní delegátku tedy první den do školy přivedly patnáctitelý holky, heh. Jeden víkend se  dokonce samy rozhodly, že nás pohostí jejich brazilskou specialitkou. Jakýmisi přeslazenými čokoládovými koulemi z kondenzovaného mléka. Paní domácí na mě u jejich výroby nepřetržitě mrkala a šeptala, že to spíš víc než jídlo, vypadá jako psí bobek. I já si o tom myslela něco dost podobnýho..:D

Deštník za 1 GBP z Poundlandu není dobrý nápad!

Prší prší jen se leje... A v sychravé Anglii to platí dvakrát tolik! Měli jsme ale štěstí, nepršelo nám úplně celý dva týdny. Na všech fotkách to vypadá, že slunce pálilo od rána do večera a po dešti žádná stopa. Ale opak byl pravdou. Jen jsem prostě nefotila, když  zrovna lilo jako z konve. Jeden z prvních deštivých dní jsem zaběhla do obchodu a koupila si tam ve všudypřítomným "Poundlandu" krásný deštník. A byl opravdu jen za jednu libru, jak hlásá už sám název obchodu. To je super kauf, měla jsem radost! Když zase další den ráno lilo, byla příležitost vytasit a vyzkoušet můj nový deštníček. 

Do školy jsem chodila podél dlouhý a docela frekventovaný silnice. Takže mě to ráno čekalo asi dvacet minut cesty v lijáku a neustálý ostražitosti, aby mě nějaký to kolemjedoucí auto nenahodilo studenou sprchou. Auta a déšť nebyl ten den ale kupodivu můj největší problém. Problém byl můj deštník. A velký problém! Celou dobu se mi jako na potvoru zavíral a když zafoukal vítr, celý deštník se zkroutil do podivnýho tvaru. Bojovala jsem s ním jako s tygrem a lidi v autech se asi velice dobře bavili. Nakonec jsem skončila s větší půlkou deštníku zahnutou nahoru a pod tou druhou půlkou jsem se krčila a snažila se aspoň trochu schovat. Do školy jsem přišla jako zmoklá slepice a ještě  k tomu jsem vypadala jako pako, s tím svým polovičním deštníkem. Byla jsem naštvaná. Cestou ze školy zpátky domů se opakovalo  zhruba něco podobnýho. 

Potupně jsem musela vyhozený deštník vylovit zase z koše

Doma jsem se musela samozřejmě celá převlíct. Byla jsem na ten svůj nový deštník tak neskutečně naštvaná, že jsem ho švihla v pokoji do koše. A ještě jednou. Za to, co mi udělal. Už ho nechci v životě vidět. Půjčím si deštník od paní domácí. Za dvě hodinky jsem se musela do školy vracet na odpolední program. A ejhle, paní domácí ale neměla žádný náhradní deštník..? S tím jsem nepočítala. Takže jsem musela potupně vylovit z koše ten můj otřesný poloviční deštník a celé to nepříjemné deštivé kolečko si jít střihnout ještě jednou. Toť můj zážitek z deštivé Anglie. Takže ano, prším tam. Prší tam docela dost. Jenom škoda, že jsem si ten svůj deštník v rozkladu nevyfotila... To by vydalo za tisíc slov.

Guiness, bar, karaoke, delegátka

Když byly dětičky večer pod dozory svých hostitelských rodin, Janča vyrážela do víru města za zábavou. Našla jsem si tam zanedlouho svůj oblíbený bar. Byl to takový ten typický dřevěný anglický "pub". A hlavně tam servírovali můj oblíbený Guiness s černým rybízem, výborná věc. Bylo to super oddechnutí od celých dnů strávených s dětma. To je prostě občas potřeba. V pondělky se v baru zpívalo karaoke, což tak nějak přirozeně ladilo s Guinessem položeným přede mnou. Moc dobrá atmosféra pravého britského baru. Škoda jen, že jsem tam neměla stejně starýho parťáka, se kterým bych takhle někam zašla. To mi při této funkci přece jen občas trochu chybělo.

Vydávám se na průzkumy

Druhý týden už jsem přesně věděla, co kdy kde a jak mám dělat. Nestepovala jsem už každý ráno před školou a nečekala s čím děti přijdou. Už se nový situace i nový prostředí ustálilo a všichni jsme přijali nový režim za vlastní. Žádný další problémy. Zcela samostatný jednotky. Když byly děti ve škole, využila jsem konečně volný čas pro sebe a trochu jsem se porozhlídla po okolí. Chodila jsem si do centra města na procházky, užívala si té pravé anglické atmosféry a pokaždé zapadla do nějaké nové, ale vždycky originální kavárničky. Jóóó, tak tohle bych si nechala líbit asi napořád. 

Jiný den ve volnu jsem si půjčila časopisy od paní domácí a vyrazila za sluncem na pláž. Byla kousíček od našeho domu, co víc si přát. Kolem mě lítali racci a běhali kavalírci. Já si na dece četla laciný anglický drby a zároveň u toho přemýšlela nad spokojeností se svou božskou prací.

Tisíce let starý Cockington a další inspirativní místa

Když zase byly děti ve škole, vyrazila jsem na pěší procházku okolo pobřeží, podél skal. Kam to asi tak vede? Kam až se dá po téhle cestičce dojít? Minula jsem takový zajímavý karavanový kemp, dál jsem míjela útesy a plážičky schovaný za skalami. Hmm, koukám, že se tu dají hned za rohem najít ještě další hezký místa!

Na úplně poslední vyučovací den jsem si naplánovala nejlepší výlet. Hodně jsem slyšela o vesničce Cockington, která měla být asi jen tři, čtyři kilometry od Paigntonu. Přivezl mě tam dvoupatrový autobus s otevřenou střechou. Samozřejmě jsem se vyškrábala až nahoru na střechu autobusu a užívala si open-air jízdu. I samotná jízda byla pro mě zážitek jako blázen. Autobus mě vyhodil ještě pěkný kousek od vesničky. Šla jsem jakýmsi zajímavým kamenným parkem, pro mě teda trochu strašidelný, i za bílýho dne. Už to mi přišlo na vesnici přitažlivý. A pak jsem spatřila.. Tudorovský šlechtický sídlo, kostelík a domky s doškovými střechami, náměstí jak z historickýho časopisu. Tahle vesnička musela být snad tisíce let stará, neuvěřitelný! Procházela jsem se tam a sledovala ulice jako Alenka v Říši divů.

Tenhle asi dvouhodinový výlet jsem zakončila ještě v sousedním městečku Torquay. Rodný město mé milované Agathy Christie. A opět naprosto kouzelný místo! Vůbec se už nedivím, že se tahle autorka pyšní tolika skvělýma knihama. Měla tam totiž tolik výborné inspirace!

Ničeho se nebojte a cestujte! 

Nebo ještě jinak. Zkuste si aspoň jednou takovou práci v zahraničí! Poznáte nejenom nový místa, ale vyvstanou Vám v mysli najednou i nový nápady, myšlenky, způsoby, řešení i  nový možnosti a inspirace. Ani se nenadějete a jste, stejně jako já, vášnivý cestovatel! Už teď se těším, až si poslechnu nebo přečtu zase vaše příhody!