Delegátka v UK, Paignton - část 2.

Miluju Anglii!

Anglii jsem si, v mým případě tedy až napodruhé, naprosto zamilovala. Královská urozená země se nedala ani náhodou dlouho zapírat. Bylo to vidět na každým kroku. Lidi se k sobě chovali slušně až vznešeně. A to i třeba jen na ulicích, v autobusech, v restauracích. Byli zkrátka všude a vždy zdvořilí. Sálala z nich vznešenost. 

Vím, určitě ne všude to tak je. Například z takovýho uspěchanýho Londýna, kde původního Brita nepotkáte ani po týdnu, budete mít zřejmě pocity jiný. Nesrovnávejme ale nesrovnatelný. My byli na jihu Anglie. V zeleným a větrem ofoukaným Devonu. A naše jazyková škola sídlila v přímořským kouzelným městečku Paignton. 

V anglických domácnostech běžně hostí cizince

Každý dítě, i já, jsme dostali přidělenu hostitelskou rodinu. Tam budeme příští dva týdny vegetovat a zároveň se díky nim i doma v pyžamu zdokonalovat v angličtině. V Anglii to takhle prostě chodí. Skoro všechny mladý rodiny si do svýho života zvou slečny na hlídaní dětí a žijí všichni pohromadě. Stejně tak je i naprosto běžný mít v domácnosti zahraničního hosta a starat se o něj. Pro mě nepředstavitelná myšlenka a dlouhodobě narušený soukromí, pro ně naprosto normální. Naopak, neskutečně si to užívají! Cizince zpovídají, ukazují jim okolí, dávají tipy a rady. Pár z nich to dělá samozřejmě kvůli penězům, ale většinu to prostě jednoduše baví a naplňuje. 

Má ještě někdo takovou bláznivou rodinu?

Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale já osobně vyhrála s hostitelskou rodinou loterii. Byla jsem ubytovaná u staršího manželskýho páru. Byli dokonalí! Bylo jim už něco přes osmdesát let ale vůbec na to nevypadali! I díky kolotoči a lítání kolem hostů se udržovali fit. Paní byla vždycky dokonale upravená a nad každou situací nadhled s humornou průpovídkou. A ty královský snídaně, co mi každý ráno chystala! Po tom bych teď i zabrečela.. 

S jejím mužem se pořád pošťuchovali, ale vážně pořád. A já se na našich společných večeřích fakt bavila. On něco řekl a už byl Mr. Grumpy (pan bručoun). Ona něco udělala a on na to hned upozornil a snažil se ji zesměšnit. Bylo to takový vzájemný  nevinný pošťuchování, ale zároveň bylo vidět, že se mají rádi a nemyslí to tak. Vykládali mi, jak se poznali, i vtipný historky z mládí, kouleli u toho na sebe oba očima. No a já se jen smááááála...

Tenhle kalendář teda do školy nenesu, taková ostuda!

Jednou mě paní nutila přinýst do školy na recepci kalendář, kterej dostala od své kamarádky. Že prý ve škole všechny ženský zná a když řeknu od koho to je, že to pochopí. Jako takovou "srandu". Byl to ale kalendář mladých (polo)nahých hasičů. Seděla opřená na koberci na schodech a smála se mi. Já se totiž samozřejmě bránila, že toto vážně do školy nenesu. To bych se propadla.

Spolu se mnou byly zrovna v téhle rodině ještě dvě patnáctiletý Brazilky. První den mně poslušně ukázaly cestu do školy. Už tam byly druhej týden a všechno znaly. Paní delegátku tedy první den do školy přivedly patnáctitelý holky. Jeden víkend se  dokonce samy rozhodly, že nás pohostí jejich brazilskou specialitkou. Jakýmisi přeslazenými čokoládovými koulemi z kondenzovaného mléka. Paní domácí na mě u jejich výroby nepřetržitě mrkala a šeptala, že to spíš víc než jídlo, vypadá jako psí bobek. Já si o tom v tu chvíli myslela něco dost podobnýho... :)

Deštník za 1 GBP z Poundlandu není dobrej nápad!

Prší prší jen se leje... A v sychravý Anglii to platí dvakrát tolik! Měli jsme ale štěstí, nepršelo nám úplně celý dva týdny. Na všech fotkách to vypadá, že slunce pálilo od rána do večera a po dešti žádná stopa. Ale opak byl pravdou. Jen jsem prostě nefotila, když  zrovna lilo jako z konve. Jeden z prvních deštivých dní jsem zaběhla do obchodu a koupila si tam ve všudypřítomným "Poundlandu" krásnej deštník. A byl opravdu jen za jednu libru, jak hlásá název obchodu. Super kauf, měla jsem radost! Když zase další den ráno lilo, byla příležitost vytasit a vyzkoušet můj novej deštníček. 

Do školy jsem chodila podél dlouhý a docela frekventovaný silnice. Takže mě to ráno čekalo asi dvacet minut cesty v lijáku a neustálý ostražitosti, aby mě nějaký to kolemjedoucí auto nenahodilo studenou sprchou. Auta a déšť nebyl ten den ale kupodivu můj největší problém. Problém byl můj deštník. A velkej problém! Celou dobu se mi jako na potvoru zavíral a když zafoukal vítr, celej se zkroutil do prapodivnýho tvaru. Bojovala jsem s ním a nadávala mu, zatímco lidi v autech se asi velice dobře bavili. Nakonec jsem skončila s větší půlkou deštníku zahnutou nahoru a pod tou druhou jsem se krčila a snažila se aspoň trochu schovat. Do školy jsem přišla jako zmoklá slepice a ještě  k tomu vypadala jako pako, s tím svým polovičním krasavcem. Byla jsem naštvaná. Cestou ze školy zpátky domů se opakovalo  zhruba něco podobnýho. 

Potupně jsem musela vyhozenej deštník vylovit z koše

Doma jsem se musela samozřejmě celá převlíct. Byla jsem na ten svůj novej deštník tak neskutečně naštvaná, že jsem ho švihla v pokoji do koše. A ještě jednou. Za to, co mi udělal. Už ho nechci v životě vidět. Půjčím si deštník od paní domácí. Za dvě hodinky jsem se musela do školy vracet na odpolední program. A ejhle, ukázalo se, že paní domácí ale neměla žádnej náhradní..? S tím jsem nepočítala. Takže jsem musela potupně vylovit z koše ten můj otřesnej a celý to nepříjemný deštivý kolečko si jít střihnout ještě jednou. Toť můj zážitek z deštivý Anglie. Takže ano, prším tam. Prší tam docela dost. 

Guiness, bar, karaoke, delegátka

Když byly dětičky večer pod dozory svých hostitelských rodin, Janča vyrážela do víru města za zábavou. Našla jsem si tam zanedlouho svůj oblíbenej bar. Byl to takovej ten typickej dřevěnej "pub". A hlavně tam servírovali můj milovanej Guiness s černým rybízem, výborná věc. Bylo to super oddechnutí od celých dnů strávených s dětma. To je prostě občas potřeba. V pondělky se v baru zpívalo karaoke, což tak nějak přirozeně ladilo s Guinessem položeným přede mnou. Škoda jen, že jsem tam neměla stejně starýho parťáka, se kterým bych takhle někam zašla. To mi při této funkci přece jen občas trochu chybělo.

Vydávám se na průzkumy

Druhej týden už jsem přesně věděla, co kdy kde a jak mám dělat. Nestepovala jsem už každý ráno před školou a nečekala s čím děcka přijdou. Už se nový situace i nový prostředí ustálilo a všichni jsme přijali novej režim za vlastní. Žádný další problémy. Zcela samostatný jednotky. Když byly děti ve škole, využila jsem konečně volnej čas pro sebe a trochu jsem se porozhlídla po okolí. Chodila jsem si do centra města na procházky podél moře, na molo a pokaždý zapadla do nějaký nový, ale vždycky originální kavárničky. Jóóó, tak tohle bych si nechala líbit asi napořád. 

Jinej den ve volnu jsem si půjčila časopisy od paní domácí a vyběhla lapat trochu toho sluníčka na pláž. Byla kousíček od našeho domu, co víc si přát. Kolem mě lítali racci a běhali kavalírci. Já si na dece mezitím četla laciný anglický drby a u toho přemýšlela nad spokojeností se svou božskou prací.

Historický Cockington a další inspirativní místa

Na jeden vyučovací den jsem si naplánovala menší vyjížďku. Hodně jsem slyšela o vesničce Cockington, která měla být asi jen tři, čtyři kilometry od Paigntonu. Přivezl mě tam dvoupatrovej autobus s otevřenou střechou. Samozřejmě jsem se vyškrábala až nahoru na střechu, nechala si rozcuchat vlasy a užívala si open-air jízdu. I samotná cesta podél pobřeží anglické riviéry byl pro mě zážitek jako blázen. 

Každopádně autobus mě vyhodil ještě pěknej kousek od vesničky. Šla jsem jakýmsi kamenným parkem, na můj vkus teda trochu strašidelnej, i za bílýho dne. Už to mi přišlo na vesnici přitažlivý. A pak jsem spatřila. Tudorovský šlechtický sídlo, kostelík a domky s doškovými střechami, náměstí jak z historickýho časopisu. Procházela jsem se tam a s otevřenou pusou zírala na nádheru tohohle jedinečnýho místa.

Tenhle asi dvouhodinovej výlet jsem zakončila ještě v sousedním Torquay. Rodný město mé milované Agathy Christie. Vůbec už se nedivím, že se tahle autorka pyšní tolika skvělýma knihama. Měla inspiraci snad všude, kam se podívala:)

Jeďte taky něco zažít..

Vidíte sami. Pracovat v zahraničí nemusí být až tak nedostupný, těžký, nebo finančně a časově náročný. I když tohle evidentně nebyl klasickej job, účel to splnilo:) Takže jestli vás něco podobnýho láká a nemůžete si dovolit trajdat po světě moc dlouho, rozviřte vody internetu a zkuste si najít něco podobně nenáročnýho:) Slibuju, že to bude stát za to.